Onesto

Čest v době lajků: Onesto je tak tichá, až hřeje u srdce Já vím, že dlouhé recenze nikdo nečte, ale stejně mi to nedalo. Speciálně v tomto případě, kdy mě ta kniha zasáhla dost osobně. Často se píše o tom, že se dnes všechno neustále zrychluje a zplošťuje, že už nezbývá místo pro ticho. Pro ticho, které není prázdné, ale naopak tak hutné, až by se dalo krájet jako poctivý italský sýr. A právě tohle ticho – to skutečné, horské, syrové ticho – na mě dýchlo z knihy Onesto, kterou napsal Francesco Vidotto a do češtiny ji s úžasným citem přeložila Monika Štefková. Neměl jsem žádná velká očekávání, když jsem knihu otevíral. Možná jsem se trochu bál, že to bude další hloubavý příběh o tom, jak sám sebe najít v krásné přírodě kdesi v horách. Díky bohu jsem se mýlil. Vidotto není autor, který by čtenáře vodil za ruku nebo ho utápěl v patetických metaforách. Je úsporný, ale ne proto, aby kniha byla co nejkratší. Jako by si autor před každou větou položil otázku: „Potřebuje to ten příběh, nebo se jen předvádím?“ A protože Vidotto očividně není exhibicionista, výsledek je čirý, koncentrovaný literární destilát. Co mě na knize okouzlilo jako první, je způsob, jakým autor pracuje s prostředím. Dolomity nejsou v tomto románu pouhá kulisa, před kterou se odehrává děj. Ony jsou hlavní postavou. Jsou drsné, nepředvídatelné, laskavé i smrtící zároveň. Když se hlavní hrdina toulá vysoko v horách, slyšíte to specifické praskání mrazu. Je to psaní, které ve vás vyvolá potřebu okamžitě si sbalit batoh a vyrazit někam, kde vás mobilní signál konečně přestane obtěžovat. Ale pozor, po dočtení této knihy vás možná přejde chuť na tu romantickou představu o horských chatách s wi-fi a teplým kakaem. Vidotto vám totiž připomene, že příroda není žádná „wellness destinace“, ale místo, kde člověk musí prokázat, jestli si svou existenci zaslouží. Tím se dostáváme k jádru všeho: k oné čestnosti, která je naznačena v názvu knihy. V dnešní době, kdy se morálka často ohýbá podle toho, co zrovna „letí“ na sociálních sítích, působí hlavní hrdina knihy jako zjevení z jiného světa. Je to člověk, který si vybral cestu nekompromisní integrity. A není to žádný svatoušek, který by se vznášel deset centimetrů nad zemí. Je to tvrdohlavý, možná až nepříjemně důsledný chlap, který pochopil, že pokud chce zůstat věrný sám sobě, musí občas přijmout samotu jako svou jedinou společnici. Sledovat jeho rozhodování, kdy váží „snadnou cestu“ proti té „správné“, je pro čtenáře fascinující i trochu bolestivá lekce. Nutí mě to sedět v křesle, dívat se z okna a ptát se sám sebe: „Co bych v tuhle chvíli udělal já? Měl bych tu odvahu být takhle nevýhodně čestný?“ A teď k překladu. Monika Štefková odvedla kus poctivé práce. Přeložit italštinu, která je ze své podstaty košatá a zpěvná, do češtiny, která v rukou nešikovného překladatele může znít těžkopádně, je výzva. Štefková ale dokázala zachovat ten specifický rytmus a minimalismus, který je pro Vidotta tak typický. Věty mají švih, nápěv a vnitřní logiku, která vás nepustí. Je to překlad, který cítíte, a to je u literatury největší kompliment, jaký si dovedu představit. Celá kniha je prostoupena melancholií, ale není to ta uplakaná, sebedestruktivní melancholie, ze které vás rozbolí hlava. Je to melancholie povznášející. Je to smutek z toho, že čas letí, že hory jsou věčné a my jen pomíjiví hosté, ale je to zároveň oslava toho, že jsme ten čas dostali a můžeme ho prožít s nějakým smyslem. Vidotto mi připomněl, že život není o tom, kolik lajků nasbíráte, ale o tom, jestli se dokážete ráno podívat do zrcadla a říct si: „Ano, dneska jsem to nepodělal.“ Samozřejmě, musím přidat i špetku humoru, i když se to k takovému vážnému tématu možná nehodí, ale já si nemohu pomoci. Během čtení jsem měl neustále pocit, že kdyby se hlavní hrdina potkal s někým z dnešních influencerů, kteří v Dolomitech fotí své „autentické“ příběhy na Instagram, pravděpodobně by je s úctyhodným klidem poslal někam do hlubokého údolí, aby tam v tichu pochopili rozdíl mezi skutečným životem a filtrem „Lark“. Tenhle vnitřní obraz mě při čtení několikrát upřímně pobavil. Pokud hledáte knihu, u které si uvaříte čaj, zalezete pod deku a na pár hodin se ztratíte v příběhu, který ve vás dozní ještě dlouho po otočení poslední stránky, Onesto je přesně pro vás. Není to čtení pro každého, vyžaduje trochu trpělivosti a ochotu nechat na sebe působit ticho mezi řádky. Ale pokud na to přistoupíte, odmění se vám nečekanou hloubkou. Je to připomínka, že i když jsme obklopeni hlukem, elektronikou a povrchními vztahy, pořád máme možnost vybrat si vlastní cestu. I kdyby ta cesta vedla přímo do mrazivé horské pustiny. A možná právě tam, daleko od všech těch „skvělých příležitostí“ a „slevových kódů“, konečně najdeme to, co jsme celou dobu hledali. Svou vlastní čest. Vidotto napsal knihu, která mi připomněla, proč vlastně vůbec čtu. Čtu, abych se na chvíli stal někým jiným, abych viděl svět jinýma očima a abych se po zavření knihy cítil trochu bohatší, než jsem byl předtím. A Onesto přesně tohle splňuje. Je to kniha, která vás sice neuvrhne do víru zběsilých akčních scén, ale zato ve vás rozsvítí malé, klidné světlo, které jen tak nezhasne. A za to mu – a samozřejmě i překladatelce – děkuji. Protože v dnešní době je takových světel zatraceně potřeba. Kéž by bylo víc knih, které se nebojí být tiché, lidské a zatraceně čestné. Vážně to stojí za to.

Ten příběh je krátký, ale dal mi tolik, vůbec jsem to na začátku nečekala, několikrát došlo i na slzy. A když se to všechno na konci spojilo a já pochopila, zavřela jsem knihu a pak jenom seděla a koukala... Onesto, Santo, Celeste, Francesco. A potom Guido Contini řečený Koňak. Děkuji za seznámení s vámi.