Ohňostroj marnosti

Tohle byla literární paráda. Ne vše vyslovil Wolfe explicitně, spousta byla skrytá mezi řádky, a to bylo to, co se mi na Ohňostroji marnosti líbilo nejvíc. Popis toho, jak se v USA v období, kdy rasismus přestával být normou a naopak začínal být společensky nepřijatelný, mohla jedna událost pojmout z mnoha směrů a mohlo jí být přisouzeno mnoho významů, přičemž každý si přidal to své a chtěl z ní to své získat. Chcete prodat příběh médiím? Není problém, ale hlavně buďte první, abyste měli exkluzivitu na jeho interpretaci. Chcete si na události postavit kariéru? Není problém, stačí jí správně podat před soudem. Chcete sám sebe přesvědčit, že jste neudělal nic špatného? Chvíli to možná vydrží, ale... Jakkoli mi byl Sherman McCoy od počátku nesympatický a nepřál jsem mu za nehet dobrého, to, jak nakonec přistoupil k soudnímu procesu, ho v mých očích přece jen trochu zvedlo, stejně jako to, že to byl zcela jistě milující otec. A že si to, co se mu stalo, zasloužil? To zcela nepochybně. Jen je otázkou - a ta je stále aktuální - zda presumpce neviny není jen právní konstrukt, který v mediálně sledovaných případech nefunguje a fungovat nemůže. Obzvlášť v době sociálních sítí. McCoy vlastně mohl být rád, že Wolfe nechal jeho autem chlapce srazit v osmdesátých letech a ne v současnosti, protože peklo, kterým by procházel, by bylo ještě mnohem větší.

Spletitá kauza plná morálně pokřivených a vpravdě extrémně nesympatických postav. Tom Wolfe si se svými postavami hrál a nechával je v nevědomosti, zatímco čtenáři předával veškerý informace, díky kterým si může plně vychutnávat situace, do kterých se ony postavy románu dostávají. Ani nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se do toho dostal. Možná dvě stě stran? Jakmile však vysvitlo, kam vlastně autor míří, nutil mě tenhle román plnej lidských krys a švábů, dočíst až do konce.