Ódinovo dítě

Siri Pettersenová vytvořila komplexní svět, do kterého se těžko proniká, ale jakmile překonáte počáteční nechuť porozumět nesrozumitelnému, snadno se vám kulisy dostanou pod kůži. Autorka to vzala pěkně od podlahy a pomalu vás seznamuje s nezvyklým prostředím a neotřelými postavami, přičemž jakmile události naberou spád, nemáte problém s orientací v jednom ani v druhém. Tradičně však Ódinovo dítě trpí nešvarem valné části fantasy - jde o první díl trilogie; díl, který sám o sobě čítá něco málo přes pět set padesát stran. Výhodou je, že co se rozehraje, to se uzavře, ovšem všechny ty nejzajímavější otázky zůstanou nezodpovězeny a závěrečný cliffhanger vás jen navnadí k otevření dalšího svazku. S dějem je to přitom jak na houpačce - o čem si myslíte, že by mělo zabrat pár stran, je roztaženo na stovky a obráceně. I tak ale musím uznat, že i bez velkých bitev a megalomanských výjevů sehrála spisovatelka podmanivé divadlo, zajímavé především svými svéráznými nápady a neobvyklou mytologii.

Já už toho mám fakt dost. Copak se dneska už nepíšou fantasy, které by nebyly určeny pro pubertální holky? Které jsou o něčem jiném, než o mladé dívce 15-19, která buď umí všechno, nebo je takový ten chudák společensky nemožný otloukánek, však víte, jen je krom toho krásná, šikovná, nadaná, umí ideálně léčit, bojovat či obojí, je statečnější než všichni okolo a zabouchne se do ní ten nejhezčí frajer v okolí. Ve většině dílek teda frajer a jeho kámoš, nebo její kámoš, zkrátka tam musí být trojka. Kéž by v obchodech tyhle všechny Selekce, Dvory, Půlnoční koruny a podobné dostaly vlastní poličku s nápisem "romány pro dívky". Pak by se nestalo, že vám tuhle knihu podle dobrých hodnocení koupí muž k narozeninám, a když se pak zeptá "a jaké to bylo", já můžu jen říct "dobrý, kdybych ještě byla v pubertě". Ale ke knize samotné. Tohle je ten případ, kdy hrdinka je prezentována jako chudinka, co ale ve všem exceluje. Je docela sympatická. Vztah s hlavním super uber frajerem a jeho rychlovýcvikem v zabijáckých dovednostech je obohacen tím, že díky absenci ocasu se nedostane na sex... ne, jako vážně jde o ocas. Ale její, než mě obviníte z nějakých prasáren. Nevím, jestli jsem to vylepšila, ale prostě tam mají všichni ocas, ale ona ne, protože je to člověk a dostala se tam jako mimino portálem, byl u toho zlý kouzelník, nejspíš její otec a tak dále originálně... Ale to zas odbočuji. Takže hrdinka je přesvědčená, že když mu bez ocasu dá, tak na něj nastoupí strašlivé prokletí, plíseň či co, a proto na sebe jen zbožně koukaj... Na druhou stranu, je jí patnáct, třeba by mi také prošlo, kdybych v pubertě nakecala svým dětem něco o plísni, aby počkali se sexem? Mno, opouštím raději téma ocasů a zpět k příběhu, tohle nakonec není tak podstatné. Takže zkrátka, je to příběh, zasazený do vcelku promakaného světa, který vám nebude připadat moc tajemný, jestli máte ponětí o severské mytologii. Je to trošku krutý svět, v tom jsou seveřani machři, to je výrazný plus oproti všem těm cukrovým románkům s podobnou tématikou. Bohužel, příběh je stále... inu, nápaditý, ale takový ploše hladký, jestli mi rozumíte. Hrdinka nepřemýšlí, všechno vychází a když nevychází, tak si pobude ve vězení tak akorát, aby nám jí bylo líto, ale ne, aby se jí něco doopravdy stalo. Žádné složitosti, skryté plány, prostě to tak nějak jde, jak hrdinka potřebuje. Nekonají se velká překvápka a komplikace v podobě realističnosti, které by narušily děj. Shrnuto? Čtivé, i když rozhodně ne vícekrát. Musím litovat, že do tohoto světa není zasazen nějaký dospělejší hrdina a příběh. Občas musíte nad hrdinkou protočit oči v sloup, takže další díly přečtu, jen kdybych se nudila. Slabší tři hvězdy.