Odhalení

Odhalení není románem enviromentálním, jak se zprvu prezentuje, nýbrž feministickou obžalobou všech možných forem maskulinního a patriarchálního násilí - spolu s detailními popisy fyzického a psychického zneužívání dětí a žen dochází filmová dokumentaristka Villa k poznání, že i umění je agrese, lež a manipulace ("příběh je zbraň" - "autentický" a "pravdivý" je jen skutečný život); většina postav příběhu je závislá na drogách nebo alkoholu - návyk každé z nich je tu prezentován jako téměř přirozená součást lidského života, protože má původ v traumatu z dětství, stejně jako pobyt v léčebně spojený s pokáním; sociální pracovníci, rodina i abstinující přátelé dokáží vždy spojit síly a jedinci, který opakovaně selhává v boji se svou závislostí, znovu a znovu nabízejí pomoc, ne vždy je však účinná; zápletky jsou často nelogické: například drogami totálně zdecimovaný Dimitrij, který se sotva udrží na nohou, by těžko mohl lovit velryby; drogově závislá Villa, která se není schopna postarat o syna, dokáže i při relapsech vystudovat VŠ a produkovat film (kde na to bere jak síly, tak finance?), její náhlý závěrečný coming out není nijak motivován, atd.; asi jsem neporozuměl poslání: snad že každý, kdo nabízí pomoc nebo kdo chce svědčit pravdu, je vlastně skrytý agresor, pokrytec a lhář?

Villa uvádí na filmovém festivalu ve Stockholmu dokument o mladém lovci velryb Dimmim… Postupně se ale ukazuje, že Dimmi byl trochu jiný, než jak ho Villa představuje, a padne i otázka, proč Ville trvalo celých devět let, než film dokončila… Nakonec se díky mozaice, kterou skládá svým pohledem Villa, její bývalý partner Jón Logi a Villina kameramanka Ninja, vytváří dost poněkud odlišný pohled na věc… Příběh se odehrává na Islandu a tentokrát to není země plná přírodní krásy, gejzírů, mohutných vodopádů a duh klenoucích se nad nimi, ale země, v níž mají lidé problémy s alkoholem, drogami a jinými návykovými látkami, trpí duševními chorobami a jsou stiženi různými rodinnými a partnerskými traumaty… Obrázek je to tedy dost temný, ale zároveň tu nechybí naděje… Mě uchvátil především styl vyprávění… Ohromně mě bavilo dávat si dohromady střípky událostí a z nich si vytvářet celou skládanku… Co se týče textu, podle mě mohl být o kousek kratší, někdy mi připadal trochu natahovaný, což mi ale nebrání v tom, abych vám knížku doporučila… Lehké prázdninové čtení to tedy není, ale zato ve vás ta knížka určitě něco zanechá a jen tak na ni nezapomenete… Hodnocení: 4* z 5*