Óda na život

Tuhle knížku jsem si koupila v rámci nějaké akce a přiznám se, že jsem vůbec netušila, o jaký případ jde. Nejsem zrovna konzumentka bulváru, takže mi tahle kauza, přestože šlo o velmi známý případ, úplně unikla. Až když jsem se do knihy pustila a zmínila se kamarádce, co právě čtu, dozvěděla jsem se, že jde o ženu, kterou její vlastní manžel roky uspával a nechával znásilňovat dalšími muži. Najednou jsem věděla, do čeho jdu, a musím říct, že se mi do čtení trochu přestalo chtít. Ne snad proto, že bych se bála toho, co se dozvím, ale měla jsem obavu, aby se z knihy nestala jen další emoční ždímačka, která se snaží vytěžit maximum z cizího neštěstí. O to víc mě překvapilo, jak na mě nakonec zapůsobila. Především mě fascinovala samotná Gisèle Pelicotová. Žena, která si prošla něčím naprosto nepředstavitelným, a přesto se odmítla nechat definovat rolí oběti. Ne že by jí tahle role nepříslušela, naopak. Jenže ona nechtěla, aby se na ni lidé dívali pouze jako na ubohou, zlomenou ženu, které se stalo něco strašného. Nechtěla ani bulvární hon na svého manžela, ale především spravedlnost. Právě její postoj měl ovšem i svou odvrácenou stranu. Někteří lidé, novináři i obhájci obviněných obraceli pozornost proti ní a zpochybňovali, že o ničem nevěděla. Jako by se měla obhajovat ona, místo aby se zodpovídali ti, kteří jí ubližovali. Jako by nestačilo, čím si prošla, a ještě musela dokazovat, že je skutečně obětí. A právě tohle mi na celé knize připadá nesmírně důležité. Člověk si při podobných případech uvědomí, jak náročné je nejen samotné zneužívání přežít, ale také se následně postavit společnosti, která má někdy tendenci hledat pochybnosti právě na straně oběti. Za obrovský projev morální síly považuji její rozhodnutí, aby proces proběhl veřejně. Musela vědět, jak těžké bude znovu čelit tomu, co se jí stalo, a navíc před zraky veřejnosti. Přesto se rozhodla, že se nebude schovávat a že lidé mají právo vidět, co se skutečně dělo. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním. Aby se o podobných věcech mluvilo a aby se další ženy nemusely bát ozvat. Gisèle v knize několikrát říká, že se nepovažuje za odvážnou, že prostě jen udělala to, co musela. Možná právě v tom je její síla. Jenže já si myslím, že ne každý by to dokázal. Postavit se svým trýznitelům, vystavit se veřejnému soudu a ještě čelit pochybnostem, obviňování a nesmyslným nařčením, to vyžaduje nesmírnou odvahu a odhodlání. Literárně to není žádné veledílo. Je to především osobní zpověď, vyprávění ženy o jejím životě a o tom, čím si prošla. Ale vůbec mi to nevadí. V téhle knize pro mě totiž není nejdůležitější literární kvalita, ale člověk, který za ní stojí. A před Gisèle Pelicotovou smekám. Za její sílu, důstojnost a za to, že se rozhodla nezůstat potichu, přestože by pro ni možná bylo mnohem jednodušší stáhnout se do soukromí a snažit se všechno nějak přežít. Její příběh mi znovu připomněl, jak obrovskou odvahu musí člověk někdy najít, aby se dokázal bránit nejen těm, kteří mu ublížili, ale i těm, kteří mu odmítají uvěřit. Za mě velmi silná a důležitá kniha. Ne kvůli tomu, co se v ní stalo, ale především kvůli ženě, která se rozhodla, že jí to, co se jí stalo, nevezme hlas.

Velmi silná kniha a doporučuji každému si ji přečíst. Nikdy nepochopím jak může člověk člověku dělat taková zvěrstva, a už vůbec ne nejbližší člověk. Giséle je obyčejná žena která našla v té hrůze v sobě samé sílu se vzepřít krutému osudu. I přesto, že po ní hodně lidí plivalo a uráželo jí dokonce i ženy jestli se ty osoby tak dají nazvat. Děkuji Giséle za každou týranou a znásilňovanou ženu.