Obušky a chačapuri

Při četbě je dobré vědět, že politické napětí, které Karlíková zachycuje, nebylo pouze její subjektivní zkušeností. Instituce Evropské unie v letech 2024 a 2025 veřejně vyjadřovaly obavy z demokratického ústupu v Gruzii, legislativních omezení občanské společnosti a médií i zacházení s protestujícími; gruzínská vláda a její představitelé část této kritiky odmítali či interpretovali odlišně. Právě proto na mě kniha působila nejsilněji nikoli jako politologická analýza, ale jako záznam okamžiku, kdy se velká politika začíná propisovat do obyčejného života. Změna politického systému se totiž neodehrává pouze v parlamentu. Poznáte ji v tom, o čem se lidé bojí mluvit. V tom, která média ještě mohou pracovat. V atmosféře demonstrace. V rozhovoru s taxikářem, novinářkou nebo člověkem, který celou situaci vnímá úplně jinak než vy. A právě v těchto malých situacích je Karlíková velmi dobrá. Kniha má deníkový charakter, což jí dodává bezprostřednost, ale zároveň s sebou nese určitou nerovnoměrnost. Některé pasáže jsou analytické, jiné téměř cestopisné a další velmi osobní. Čtenář očekávající systematickou politologickou studii proto může být překvapen. Já bych však právě tuto žánrovou neukázněnost nepovažovala za zásadní slabinu. Je totiž součástí zkušenosti, kterou autorka zachycuje. Život se také neodehrává v tematických kapitolách. Jeden den řešíte politiku, druhý den dopravu, třetí den jídlo a čtvrtý se ocitnete uprostřed události, o které jste ještě před několika týdny netušili, že se vás bude osobně týkat. Velmi sympatické mi bylo i to, že Gruzie není redukována pouze na Tbilisi. Autorka se zajímá o regiony, menšiny i lidi mimo prostředí, které bývá nejvíce viditelné zahraničním novinářům. Právě díky tomu vzniká komplikovanější obraz země, než jaký můžeme získat z krátkého zpravodajství. A pak je tu samozřejmě chačapuri. V jiné knize by jídlo, pohostinnost nebo drobné každodenní zážitky mohly působit jen jako odlehčení od politiky. Tady mají podle mě jinou funkci. Připomínají, že země není totožná se svou vládou ani s politickou krizí. Zatímco se mění zákony a na ulicích probíhají demonstrace, lidé dál chodí do práce, zamilovávají se, hádají se, zvou návštěvy ke stolu a přemýšlejí, co bude zítra. Právě tento kontrast dává názvu knihy smysl. "Obušky a chačapuri" pro mě nejsou klasickým cestopisem a nebylo by přesné označit knihu ani za čistě odbornou publikaci. Je někde mezi reportáží, deníkem, terénními zápisky a osobním svědectvím. A možná právě díky tomu dokáže čtenáři zprostředkovat něco, co se z politických analýz často vytrácí – pocit, jaké je být uvnitř společnosti ve chvíli, kdy si její obyvatelé začínají klást otázku, kam jejich země směřuje. Po dočtení jsem neměla pocit, že Gruzii rozumím dokonale. A považuji to vlastně za přednost této knihy. Dobrá reportáž by podle mě neměla složitou zemi uzavřít do několika jednoduchých odpovědí. Měla by nás přimět klást přesnější otázky. Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Maraton.