Občanský průkaz

První stránky – pocit daleké mizející minulosti a podezření, že mladší generace tohle snad nikdy nemůže pochopit. Co není prožito, jako by nebylo. Bude mě to ještě bavit? Zbytečné obavy, skvělý vypravěč Péťa mě velmi brzy vtáhl do děje a ty tragikomické scény mi ve spojení s povedeným filmem rychle a působivě běžely před očima. Jako mé vzpomínky, jako kus mého života. 95 % (zatím 687 hodnotících s průměrem 83 %). … „Tak čti, vole!“ řekli sme my ostatní Alešovi. „My to chcem taky slyšet…!“ A Aleš teda čet: „My stavíme stavbu, stavba staví nás Když na Orlíku lámal skály, když řvaly sbíječky, smála se na něj dívka z dáli, tak plaše, tak nedětsky. Sešli se spolu pak po směně v šeru u stěngazety, ona se dívala zasněně, on kouřil cigarety. Utichly stroje, měsíc pak ozářil přehradu, děvčeti štěstím se zrosil zrak, když ji vzal za bradu. Chtěla se s ním hned milovat, však pevně zazněl jeho hlas: Musíme stavět, budovat, teď není čas na žádný špás… A když pak řece z kamene hráz v cestu postavili, řekl jí tiše: Ještě ne, počkejme ještě chvíli. Až vyrobí na přehradě stotisící kilowatt, pak se teprv budem spolu, moje milá, milovat. Četla teď denně v Rudém právu a proudu bylo víc a víc. Konečně spatřila v tisku zprávu s prostinkým názvem ,Sto tisíc‘. Večer se spolu zas setkali jak tenkrát: Na Orlíku. A když se z trávy zdvíhali, v očích jí čet slova díků.“ Tuhle básničku sme si tenkrát všichni opsali a nějak se dostala i mezi pedagogickej sbor gymnázia, kam Aleš chodil, s tím, že se jedná o promyšlenou provokaci, ale pak si ji přečet i ředitel školy, kterýmu se kupodivu líbila natolik, že ji s doporučením Přepracovat závěrečnou sloku! zaslal do soutěže mladejch literátů. … V roce 1968 se policajti chovali téměř lidsky. Krátce po jednadvacátým srpnu nosili na klopách trikolory a stali se z nich málem „naši hoši“. To byl jedinej rok, co sme se jich nebáli. Říkali nám sice občas věci jako: „Kuci, neblbněte…“, ale spíš tak jako starší bráchové. ... Na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce stál vlasatej kluk, kterej prodával losy Mony Lisy, a v týhle loterii představoval první cenu zájezd do Paříže a tenhle kluk tam každej den vyřvával: „Kupte si los! Poslední možnost emigrace!“ P.S. Jak jsem v roce 2012 na čsfd hodnotil film: Koncentrát dramatických osudů naší normalizace. Citlivě rozvrženo: bezstarostná veselost základní školy se s blížící se vojnou mění v zoufalý odpor. Dokonalé figury: máničky, hippies, práskači, pologramotní policajti, zlomení tátové, manželky ruských oficírů, nepřátelští celníci. Hudba, která léčila: folk, rock, blues, dylanovky, zakázaní muzikanti. Přesné reálie, nějak moc alkoholu. Něco z toho jsem si stačil prožít a bylo to krásné, protože jsem byl mladší, a bylo to tak hnusné, že jsem rád, že už je to pryč. Nespokojencům, kteří si neuvědomují, že právě prožíváme několik šťastných let v době mezitotalitní, bych přál jako lék na naivitu pár měsíců husákovského života na vlastní kůži. 95 %.

Nejdříve jsem viděla film, ale kniha ho určitě převálcovala. A možná, že je to ovlivněno i tím, že jsem v té době vyrůstala, náhodou jsem zažila kontrolu VB při jedné letní neplánované zábavě ve Všetatech v r. 1982- o Janu Palachovi jsme se tenkrát neučili, pouze občas něco doma slyšeli a nechápali,ale začali jsme pomalu tušit, že je něco : "prohnilého ve státě Československém..."Tahle kniha prostě nemá chybu- Šabacha doma všichni milujeme a bude to tak asi až... na věky věků....