O svobodě a náboženství

„Poznat, že někdo je dobrý, a říct mu to – to je také tvůrčí počin. A jeden z největších! Existuje několik nenapravitelně zlých lidí, ale je jich málo. Prakticky v každém z nás je něco dobrého a výjimečného. Něco, co roste, jen pokud je to vystaveno sluníčku lidského ocenění. Schopnost vidět v druhých dobro a snaha odkrýt to pro ně samé v zrcadle pochval je naší pomocí, kterou jim můžeme nabídnout. Jak uvádí Talmud: ‚Ten, kdo umožní druhým konat dobro, je větší než ten, kdo koná dobro sám.‘“ Tahle knížečka klame tělem, je malá rozměrem a působí velmi nenápadně, ale je přímo nabitá myšlenkami. Příběhy z první knihy Mojžíšovy zná, alespoň rámcově, každý, takže by to mohlo vypadat, že něco zbrusu nového už nemůže být řečeno. Jenže rabín Sacks je skvělý v tom, že dokáže nahlédnout na důvěrně známé věci originálním pohledem, který ale není nijak extravagantní. Naopak – v momentě, kdy se Sacks dostane na konec řetězce svých úvah, vše zní nejen naprosto logicky, ale také naprosto jednoduše. Měl jsem často pocit, jaký má člověk, když má za úkol nakreslit nějaký objekt jednou čarou. Zkusí to tisíckrát a nic. A když pak vidí řešení, tak jenom žasne nad tím, že něco tak jasného neviděl. Nejvýrazněji jsem měl tenhle pocit u vysvětlení čtyř prvních příběhů (Adam, Kain, Noe, Babylon) jako navazujícího pojednání o zodpovědnosti člověka pojatého v pojmech vývojové psychologie (ve zkratce: uvědomění si možnosti ovlivňovat okolí, morální zodpovědnost za své činy, zodpovědnost za jiné, zodpovědnost vůči řádu světa). To rozkrývání významů je taková trochu intelektuální detektivka a myslím si, že tím může oslovit i čtenáře bez vazby na judaismus nebo křesťanství – třeba zvídavé agnostiky s otevřenou myslí. Velmi oceňuji i to, jak nenásilně promítá starozákonní příběhy do závěrů užitečných pro každodenní život. Prezentuje víru nejen jako impuls osobního růstu, ale víra v jeho podání může i podporovat ohleduplnost k okolí, zvyšovat toleranci a pomáhat vytvářet o trochu snesitelnější svět. Osobně jsem byl potěšen tím, že rabín Sacks nezneužívá své evidentní inteligence k agresivní rétorice a nesnaží se pod pláštíkem břitké polemiky urážet nebo zesměšňovat své názorové oponenty nebo konkurenční světonázory. I to byl důvod, proč jsem se ve světě jeho esejů cítil tak dobře. „Lidé, cítící úzkost i v čase vítězství, jsou lidmi, kteří znají tragickou složitost života. Někdy nestačí učinit správné rozhodnutí. Někdy je třeba napřít síly tak, aby se svět změnil. Aby už ani tato správná rozhodnutí nemusela být činěna, protože se najde nekonfliktní lepší řešení.“

„Poznat, že někdo je dobrý, a říct mu to – to je také tvůrčí počin. A jeden z největších! Existuje několik nenapravitelně zlých lidí, ale je jich málo. Prakticky v každém z nás je něco dobrého a výjimečného. Něco, co roste, jen pokud je to vystaveno sluníčku lidského ocenění. Schopnost vidět v druhých dobro a snaha odkrýt to pro ně samé v zrcadle pochval je naší pomocí, kterou jim můžeme nabídnout. Jak uvádí Talmud: ‚Ten, kdo umožní druhým konat dobro, je větší než ten, kdo koná dobro sám.‘“ Tahle knížečka klame tělem, je malá rozměrem a působí velmi nenápadně, ale je přímo nabitá myšlenkami. Příběhy z první knihy Mojžíšovy zná, alespoň rámcově, každý, takže by to mohlo vypadat, že něco zbrusu nového už nemůže být řečeno. Jenže rabín Sacks je skvělý v tom, že dokáže nahlédnout na důvěrně známé věci originálním pohledem, který ale není nijak extravagantní. Naopak – v momentě, kdy se Sacks dostane na konec řetězce svých úvah, vše zní nejen naprosto logicky, ale také naprosto jednoduše. Měl jsem často pocit, jaký má člověk, když má za úkol nakreslit nějaký objekt jednou čarou. Zkusí to tisíckrát a nic. A když pak vidí řešení, tak jenom žasne nad tím, že něco tak jasného neviděl. Nejvýrazněji jsem měl tenhle pocit u vysvětlení čtyř prvních příběhů (Adam, Kain, Noe, Babylon) jako navazujícího pojednání o zodpovědnosti člověka pojatého v pojmech vývojové psychologie (ve zkratce: uvědomění si možnosti ovlivňovat okolí, morální zodpovědnost za své činy, zodpovědnost za jiné, zodpovědnost vůči řádu světa). To rozkrývání významů je taková trochu intelektuální detektivka a myslím si, že tím může oslovit i čtenáře bez vazby na judaismus nebo křesťanství – třeba zvídavé agnostiky s otevřenou myslí. Velmi oceňuji i to, jak nenásilně promítá starozákonní příběhy do závěrů užitečných pro každodenní život. Prezentuje víru nejen jako impuls osobního růstu, ale víra v jeho podání může i podporovat ohleduplnost k okolí, zvyšovat toleranci a pomáhat vytvářet o trochu snesitelnější svět. Osobně jsem byl potěšen tím, že rabín Sacks nezneužívá své evidentní inteligence k agresivní rétorice a nesnaží se pod pláštíkem břitké polemiky urážet nebo zesměšňovat své názorové oponenty nebo konkurenční světonázory. I to byl důvod, proč jsem se ve světě jeho esejů cítil tak dobře. „Lidé, cítící úzkost i v čase vítězství, jsou lidmi, kteří znají tragickou složitost života. Někdy nestačí učinit správné rozhodnutí. Někdy je třeba napřít síly tak, aby se svět změnil. Aby už ani tato správná rozhodnutí nemusela být činěna, protože se najde nekonfliktní lepší řešení.“

Útlá knížka, která dá svému čtenáři mnohem více, než on sám očekává. Zamrzí, že u nás nevyšly další autorovy knihy, ráda bych z nich načerpala jejich moudrost.