Nové byty, nové pokoje

/Elaborace I./ Jsem ještě tu, ten pokoj je bílý, má okna na všech zdech a klenutý strop. Ještě mě čeká pár povídek do konce, čtu v rytmu samby, pak rumby, pak tango, ne - to si vždycky spletu s bosanovou. Nedávno jsem řešila svůj hlavní prozaický nedostatek - jak setsakra napsat dialog a na jaké straně toho dialogu má být můj hlas? Prazvláštní, i když upřímně až taková pralátka k hovoru to není, že se mi do rukou dostane takhle sbírka, která těmi hovory srší. První povídka (a ta zaslouží pětihvězdí) mě doslova uhranula jako stará fotografie, která vás sem zavede, a na začátku jsem měla o toho člověka strach, jestli to není altzhajmr v zárodku a ejhle... Některé kousky jsou trošku odrazující, a tak je z knihy vytrhávám na koláž na ještě neexistující pásma představ. Některé se mi míchají dohromady, tak si začínám kreslit mapu postav, kdo s kým, kdo s nikým nikdy, kdo ... ? Moc víc toho neschopno napsat v tuto chvíli, kdy mám jen pár posledních stran (vlastně ne, přeskočila jsem na poslední ještě před neposlední nedotčenou). /Elaborace II./ Čtu Barevné balkony. Sedím v divné putyce, hospoda u hřiště, protože vyzvedávám kamaradčina syna po tréninku fotbalu. Z téhle chvíle by se taky dala napsat povídka. Přede mnou tvoje kniha, další povídka Zazděné okno, to zní skoro jako nějaká Olbrachtova psychologická próza, nealko pivo mango, je tu puštěný sportovní kanál, podle zvuku a slov -kotouč- -třetina- koukaj na hokej. U fotbalového hřiště; dnešek žije sportem. Pak půjdeme domů - k nim - budeme si číst, to je taky sport, pít čaj (to nealko pivo je děsně studený) a večeřet, děcka pak půjdou spat a já počkám, až přijdou rodiče, nebo aspoň jeden rodič, a pak usnu, možná v tomto pokoji, možná v křesle, na gauči, nebo na koberci, možná na zádech. Je na sklonku jara, jaro už vlastně je, ale vzduch je dnes ledový, slunce pálí, kontrastní smyslové vjemy. Zachvilku to dočtu, jen ještě chvilku počkám, déletrvající vs-třebatelnost.