Nespadni, neutop se, neumírej

Autorka se pustila do těžkého tématu sociální úzkosti. K tomu se rozhodla přidat ještě problémy spojené s komunikací, partnerskými vztahy, dospíváním, rodinou starající se o nemocného člena,...Ž je toho hodně? A co teprve, když uvážíme, že to vše se snažila doslova nacpat na necelých 200 stran. Méně je někdy více! Tady to platí dvojnásob. Na 200 stranách toho chtěla pojmout moc. A to nejdůležitější se úplně ztrácelo. Hlavní postava měla trpět silnou úzkostí, ale pohled kterým to bylo vyprávěno, hovořil spíše o něčem jiném. Ve výsledku tak jako čtenář máte pocit, že zneužívá existence této nemoci pro manipulaci s okolím. Rozhodně více jak polovinu příběhu vytváří pocit, že jí skutečně nic není a jen si "užívá výhody" s tím spojené. Tohle není dobře zvládnuté. Nevrhá to dobré světlo na psychické nemoci a už vůbec to dobře neukazuje, jak všechno zvládnout co nejlépe. A pokud bych tomu měla nasadit korunku (či chcete-li třešničku), očekávejte, že celý příběh vyvrcholí asi tak na dvou stranách, kdy jedna z našich hlavních hrdinek přijde k zcela náhlému uvědomění, jež jí vede k velmi spontání několika minutové akci. Když jsem knihu dočetla, ohodnotila jsem ji ve svém poznámkovém bloku 2,5/5 hvězd. Nyní se na příběh dívám zpět, po tom co jsem si ho nechala projít hlavou a přečetla něco podobného a dávám 1/5.

Je to dobrý náhled na život s někým, kdo má duševní onemocnění. Nakonec ale člověk stejně musí dojít na to, že je to jen na něm. Lituju Astrid, protože to opravdu nemůže být lehké, když vidí, že je někomu tak blízkému špatně a zároveň potřebuje žít i vlastní život. Kniha mi stačila jednou, ale jsem ráda, že jsem ji přečetla.