Nemocný měsíc

Opět výborná Murrerova sbírka, jež v podstatě plně obsahuje veškeré charakteristické rysy autorovy fantaskní, hravé, povětšinou skvěle pointované, tu mikropříběhové a onde zas impresivně výčtové poezie. Jedině konceptuálnost, u části jiných sbírek příznačná a propracovaná, je protentokrát oslabena a projevuje se nanejvýš v podobě druhého, eponymního oddílu, jenž obsahuje dvanáct básní věnovaných jednotlivým měsícům. Zbytek (tj. první oddíl) tvoří soubor různých básní, zřejmě tvůrčí úroda z určitého časového údobí. Je tedy pravda, že tempo, v němž Murrer chrlí jednotlivé knížky, je úctyhodné a svádí k podezření z nadprodukce či dokonce grafomanie (jak naznačují komentující čtenáři níže), osobně se domnívám, že takové podezření je vůči autorovi mylné a křivdící. Murrer si drží úroveň a zůstává stylově koherentní. Nepřináší sice s každou sbírkou poetickou revoluci, má zkrátka svůj svět a svůj styl psaní, a komu to konvenuje (já se mezi takové lidi počítám), bude spokojen. Kdo čeká od každé nové sbírky nezbytnou inovaci, nové téma, reflexi vývoje veřejného dění či třeba poodhalení dalšího kusu autorovy intimity, pochopitelně se nedočká (ale v tom případě je otázkou, proč Murrerovy po sobě následující sbírky ve větším počtu čte?). Ačkoli – myslím, že zrovna v Nemocném měsíci, sbírce z roku 2022, lze (podobně jako i v některých jiných autorových sbírkách) vystopovat určitou reakci na geopolitické dění: mj. skvělé básně Odtamtud, Čekání a Zóna totiž zřejmě odrážejí vypuknutí ruské agrese na Ukrajině. Resp. takto je čtu já, napřímo to signalizováno není, leccos však naznačuje – srovnatelně skvělá – báseň Léto, jež je snad aluzí či vzpomínkou na ruskou invazi v roce 1968: Léto Na vrby vítr píská, stojí krávy v heřmánku. Lovec od lesa se dívá, pytel s fretkou na rameni. Hlubokou cestou jde kejklíř na chůdách. Dnes básně vznášejí se v tetelivém vzduchu, klícky líčím na ně, do knih je chytám. Padla smrková vrata, v prachu rána krajem nese se, do trávy kutálí se larvy tesaříků. Rozštěkal se na řetězu vlčák. Babička chystá škubánky, k Šumavě jedou tanky, v Praze už se střílelo. Velmi dobrých básní, v nichž často podobně jako v této z jakési rozšafně rafinované enumerativnosti vyrůstá dramatický zvrat, vrcholící ovšem až v samém závěru, je v knížce ovšem celá řada. Poznamenal jsem si – krom citovaných – tyto: Říkanky, Život je horký, Dívky, Na ohradě vlaje prázdný rukáv, Vlak, Půjdeš-li za tmy, Figury, Hra v karty, Krupicová kaše, Na hranici stínu a jasu, Ještě ani není ráno, Odvrácená strana stínu, Vedro, Oči, Vzpomínka, Příkrá hora času, Dnes jsme asi někde byli, Biblický výjev a Bolest. Z oddílu Nemocný měsíc jsou dobré veskrze všechny, ale zvláštní pozornosti si zaslouží Leden, Únor, Září, Říjen a Listopad. Na ukázku připojuji dva ze symptomatických, znamenitých textů. První po statičtějším počátku, rozehrávajícím cosi na pomezí mýtu a okouzlujícně nyvého počitku, jenž však není prost určitého znejistění, signalizuje jakýsi falešný dramatický zvrat a doznívá v opět statičtějším, potutelně konstatujícím finále na pomezí biedermeierového (chystání se k) odpočinku a hororové legendy: Návrat Jde Franc půlnoční zahradou, Franc dlouhý, bledý, průsvitný, Franc v černém plášti, Franc v cylindru. Sloupovím glorietu míhají se odlesky, hoří ohně, srší plameny rudé, jantarové, plameny barvy pomeranče, hladové plameny. Před Francem skála se otevřela, z kamene temné tóny zazněly, tóny bubnu, tóny fagotu, duté tóny úst. Už je doma, sedá unaven, unaven z trysku, unaven z klusu, honbou unaven. Už toho dnes bylo dosti, už nažral se do sytosti, spokojeně říhá, dáví bílé kosti. Druhá pak výsostně pracuje s relativizací, problematizací jistot a (sebe)vnímání, jakož i – což Murrer dovede – s enumerací: Nepokoj Možná je noc a možná není, v cele mé hlavy není času. V cele mé hlavy jen neklid, jen touha bludná. Mé srdce je malý pokoj, pokoj nepokoj. Jsem večer, jsem tma, jsem zima v peřině. Jsem ticho, jsem ze zdi šeptání. Jsem déšť v zahradě, jsem výkřik v keři, jsem v písku tváře otisk. Jsem zajíc v oku, jsem liška, jsem kladivo, jsem větrem nesený klobouk.

A jé, další autor kterej se nejspíš rozhodl nekriticky vydávat halabala komplet šuplíky. Tak to se můžeme těšit v následujících letech na záplava "Murrerovek". Ale třeba se pletu a autor je jen vcelku schopnej grafoman, co píše kudy chodí nebo chodí kudy píše, teď nevim. Ale zpět ke sbírce: není to špatný. Začátek teda nic moc, ale ty básně v závěru a hlavně ty měsíce, to je dobrý. Ale i tak trochu zklamání. Murrer nezapře svýho tátu Wernische a vydává několik sbírek ročně, jako proč ne, ale na druhou stranu ta kvalita je dost kolísavá a některý básně mi přišly dost z prdele, jako jen taková vatáž do počtu. Ten konec to ale zachránil. Bolest je asi nejsilnější báseň sbírky. Možná kdyby autor nevydával tolik sbírek, ale třeba jen jednu ročně či za dva roky, byl by výběr koncentrovanější a celek hutnější. Vím ale prd. Závěr Bolesti: Světlo dne uvnitř mne lomí se do temnot.