Naše cesty za štěstím

Za mě bohužel ze všech tří knih nejslabší. Velmi rozsáhlé, někdy nudné, občas jsem se do čtení musela nutit. Velká část knihy jsou rozhovory. "Mám hlad" řekla Kristýna. "Tak s tím pojďme něco udělat" odvětil Matouš. "Kde se ale najíme" oponovala Kristýna. Tureckou část jsem bohužel ani nedočetla. Ale pár zajímavých informací tam bylo :D

Třetí díl cest za štěstím byl pro mě tím slabším. Filozofie, obecných úvah a postřehů bylo méně, (vtipných) cestovatelských dialogů příliš a některé zdvojené vyprávění stejného nadbytečné. Cesta Tureckem zabírá skoro půlku knihy a je velmi detailní a dlouhá, hodně popisů se opakuje. Kostarika, které se dostalo nejkratší pozornosti, je zajímavě zachycena a lidské nastavení mi připomnělo Bhútán z první knihy. Není náhoda, že spokojení lidé žijí tam, kde se chovají dobře k přírodě. O této zemi jsem málo věděla a najednou bych se tam ráda rozjela... A Japonsko... to mi zůstalo vzdálené.