Náš všední život

Hluboké a melancholické jako samotná ruská duše... Ač se děj odehrává v srpnu (ve třech rozdílných letech 1923, 1939 a 1941), ze čtení přebíhá mráz po zádech a zanechává v duši nevlídno až mrazivo. Vypráví o různých podobách (ne)lásky, o vnitřní rozervanosti a bolesti básnířky, o naději a zoufalství v době "z kloubů vymknuté". "Oba jsem už před dávným časem pochopili, že jak rychle Marina láskou zahořela, stejně rychle jí byla otrávená, její románky nebyly nic jiného než výplody její představivosti, pokaždé ten stejný scénář, jako Ježíš a fíkovník, ale její verše to potřebovaly jako země hnojivo, podmínkou nové básně byl vždy nový a nadpozemský cíl spojující zemi a nebe, jazyk a duši, to byla její poetika, a všichni lidé, včetně nás, byli jen prostředky, statisté v jejím velkém představení." Klobouk dolů před schopností autorky (R.Pelo) zpracovat příběh tak sugestivním způsobem. Čtenář je drásán, rozerván, ušlapáván a (ne)milován společně s hlavními postavami. Na rozdíl od jiných čtenářů mne Aljina "poezie" nerušila, vnímala jsem to jako zajímavý způsob doplnění chybějících střípků do celkového obrazu života Mariny a její rodiny.

Malý literární klenot. Autorka chtěla napsat knihu, která se čte pomalu, to můžu potvrdit. Moc se mi líbil jazyk a styl, pasáže z Čech, vylíčení vztahu matky a dcery, psychologie člověka, který podlehl propagandě. Rušila mě autorčina divná práce s interpunkcí (čárky používá jako cézury, ale v češtině to teda moc nefunguje) a fiktivní básnické pasáže, které měly představovat Aljinu poezii - ty tam podle mě vůbec být nemusely, nebo mohly být kratší, nudilo mě to. Taky mě mrzí nepečlivá práce českého nakladatelství: anotace na knize je opsaná z iliteratury, nenamáhali se uvést na pravou míru, jak je to s úryvky dopisů a básní, které na přebalu předesílají: ve skutečnosti jsou to skoro vše úryvky fiktivní.