Nana

Zola rozhodně není pro každého a Nana to jen dokazuje. Čtenář se u Nany (a asi i u Zoly obecně) musí smířit s tím, že děj rozhodně není nejpodstatnější součástí díla, důležité jsou ale skvěle prezentované postavy a jejich psychologický vývoj, dále také dokonale popsané prostředí. Knize dominuje téma znuděných aristokratických vrstev, které nenacházejí uspokojení ve svém majetku a v domluvených sňatcích, takže musejí hledat pomíjivé štěstí jinde, třeba v dostizích či u luxusních prostitutek. Postav bylo možná trochu příliš, ale většina z nich byla vykreslena naprosto úžasně. Třeba hlavní hrdinka Nana, která je hloupoučká, hodná naivní holka, sloneček v porcelánu neuvědomující si důsledky svých činů a nevidící si dál než na špičku nosu, ale zároveň taky vychytralá, neukojitelná a nestydatá mrcha. Nebo pan hrabě, nejprv důstojný, pak zoufalý a zničený. Dále naivní a hodný hošánek, který si dost špatně vybral svou první lásku; zdánlivě úctyhodná služebná, která se ukáže být pouze krvežíznivým klíštětem; přisprostlý, ale bodrý ředitel kabaretu; herecký floutek, kterého přestává bavit to, co má jisté; na první pohled nevýrazná dívčina s charakterem silnějším než ocelová lana... A tak bych mohla pokračovat dál a dál. Právě psychologie postav a její vývoj mě na celé knize zaujaly asi nejvíce, můžu tedy doporučit všem, komu Zolův styl sedí stejně jako mně.

Snažím se již po druhé tuto knihu přečíst, ale stále se mi nedaří proniknout do děje. Příliš mnoho jednajících postav, prostě mě to nebaví.