Nachová temnota

Severní den se mi moc líbil a tak jsem si nemohla nechat ujít ani pokračování, knihu až s tajemným názvem Nachová temnota. Tentokrát obal knihy nesvítí měděně, ale stříbrně a jelikož zbožňuji stříbro a fialovou barvu už samotná kniha se mi na první pohled moc zalíbila. Při jejím otevřením opět spatříte naprosto kouzelnou mapu, která nám knihu také uzavírá a připomene nám Nordtag - Severní den. Barvu papíru, styl písma, krátké kapitoly, srozumitelně psaný text, to už nyní u knihy také moc oceňuji a pan Ondřej Blaho to u mě vše splnil na výtečnou. Nejdříve se krátce seznámíme s tím co se odehrálo v předešlé knize Severní den a pak se začteme do dalšího napínavého příběhu, ve kterém se pro nás známé hlavní postavy vydávají na cestu a putují zpět na sever. Cestu jim zkříží nepřátelé, nečekané události, ale také tvorové ne zrovna všichni z masa a kostí nebo rozbouřený oceán..., ale také nebe není jejich cestě příliš nakloněno, protože se rázem ocitnou právě ve zmiňované nachové temnotě. Nebudu více prozrazovat, budu už jen definovat přesně - pokračování série Severní den se povedlo a obě knihy si řadím do dokonalých sci-fi knih. Moc se těším na třetí díl s názvem Architekt hněvu, kterého se už nemohu dočkat, ale ještě si na něj musím nějaký ten čas počkat. Ondřej Blaho prostě píše naprosto fantasticky a mimo jiné se mi moc líbí, jeho krásné poděkování na konci knihy: "Jsem vděčný za to, že mám život, jaký mám. Díky všemu a všem, kdo do něj patří."

Nachová temnota nás zavede na místa, která již známe ze Severního dne, zároveň se podíváme i do dalších částí Nordtagu. Začnu nejprve POCHVALOU: obálka: Pan Stehlík opět vytvořil zajímavou obálku. Byť nejsem milovníkem růžové/fialové, tak i já musím uznat, že tato kniha bude v knihovně vypadat opravdu dobře. shrnutí: Než se pustíme do příběhu Nachové temnoty, tak byl autor na čtenáře hodný a připravil krátké shrnutí toho nejpodstatnějšího ze Severního dne. Pokud si ovšem ani po přečtení tohoto opáčka nejste jisti, co se odehrálo - přečtěte si znovu jedničku, jinak budete v lese. kvalita materiálu: Kniha v pevné vazbě, integrovaná záložka, papír není průsvitný toaletní papír. PARÁDA. Doufám, že i třetí díl si udrží toto kvalitní zpracování. mapa: Už u Severního dne jsem byla spokojená s mapou a u Nachové temnoty se nic nezměnilo. Možná bych jen ocenila, kdyby bylo v mapě (třeba na konci knihy) znázorněno, která skupina kudy šla, protože by to usnadnilo orientaci. postavy: Mnoho nových a zajímavých postaviček. Stále tu potkáváme i známé tváře ze Severního dne. kapitoly: Oproti prvnímu knize jsou kratší, což se odráží v tom, že toho přečtete více. nové konstrukty: Nové, komplikovanější, děsivější věci, které ve špatných rukou mohou nadělat velkou paseku... nová místa: Díky tomu, že se naše skupinka “přeživších” rozdělí, tak můžeme zavítat na mnoho nových lokací (nejen) na povrchu, ale i v podzemí. A nyní se mrkneme na to, co mi čtení KOMPLIKOVALO: jazyk: Už jsem to řešila u Severního dne, ale občas jsou ty věty divné. Nezní česky. Musela jsem se opět vracet a číst si něco opakovaně. Na špatně užité tvary slov (např. zasýpat), nepřesná slůvka (slámka x slánka) jsem během čtení také narážela. logika: U prvního dílu jsem to tolik neřešila, protože jsem si říkala, že je to “úvodní” díl série a třeba budou věci dovysvětleny později. Bohužel... Nachová temnota mi ve všem spíše nadělala větší zmatek a v průběhu čtení jsem se smířila s tím, že mám přijmout to, že “vím, že nic nevím”. Možná... kdyby všechno nebylo zahaleno tolika nejasnostmi/tajnostmi... tak by mnohé věci dávaly smysl. popisy: U Severního dne jsem měla pocit, že jde o jeden velký popis a Nachová temnota to má přesně naopak. Máme tu mnohem více “akce”, která s popisnými pasážemi zase šetří. Snad v Architektech bude poměr popisných scén X akce vyváženější. postavy: Ano... máme jich tu sice hodně, ale v této knize se o nich moc nedozvíme. Z těch, které už známe, tak pouze u Severina a Vicrama se můžeme bavit o nějaké hloubce. Zbylé postavy jsem vnímala jako NPCéčka, které existují, ale kdyby zmizely, tak je to jedno. počet vypravěčů: Tohle mi vadilo u Severního dne a vadí mi to dále. skákavost: Toto souvisí i s počtem vypravěčů. Tím, že se autor věnuje hned několika linkám (a mezitím otevře dalších XY nových), tak neustále měníme scény. To souvisí i s tím popisem. Vždy jsme hozeni do nějaké scény a nevíme odpovědi na základní otázky: KDO? CO? KDE? KDY? JAK? PROČ? Doufám, že u Architektů bude vypravěčů opravdu MÉNĚ, protože jinak se čtenář nemá šanci pořádně něco dozvědět a jen hádá, co se za tím vším skrývá. metrický systém: Stále nejedeme podle SI, takže jsem vzdala snahu řešit, kdo se kdy/kde nachází. To nejde. Shrnuto, podtrženo... Stále si stojím za tím, že tento autor má promyšlený svět a ví, co a proč se děje. Nemá problém se rozepsat, ALE stále tu je hodně prostoru pro posun. Potřebujeme, aby to, co ví autor... věděl čtenář a netápal (nebo ne tolik). Nachovou temnotu vnímám jako most mezi Severním dnem a Architektovým hněvem. Zjišťujeme, že lidé jsou nepoučitelné potvory, kterým jde o vlastní prospěch, ale zároveň jsou snadno manipulovatelní pro “vyšší cíle”. V průběhu dvojky čtenář zjišťuje, že vůbec netuší, co je tedy tou hlavní zápletkou... netuší nic bližšího o architektech, nočních stínech, Svitu a jiných tvorech, které ovlivňují (?) životy všech na Nordtagu. A konec? Pouze přinesl více zmatku a otázek než odpovědí. Jsem na finální díl zvědavá. Děkuji Mystery Press za recenzní výtisk.