Na vrchol žádné zkratky nevedou

Knihy s horolezeckou tematikou a o dobývání vrcholů, zejména těch himálajských, patřily vždy k mé hodně oblíbené literatuře. V mládí to byly knihy Arnošta Černíka, přičemž jeho tenoučká „Hora smrti“ o prvních výstupech na Nanga Parbat je asi mou největší srdcovkou, hltala jsem knihy Josefa Rakoncaje, Reinholda Messnera nebo Maurice Herzoga. K téhle literatuře mám vztah asi i proto, že jsem jako hodně mladá zkoušela trochu lézt (opravdu jen trochu, Černolice, Mšeno), jenže to byly dávné dřevní doby; tenkrát jsme si ještě uvazovali na prsou úvaz pomocí dračí smyčky (ha, ha…), kdepak dnešní sedáky a karabiny… A pak samozřejmě mé milované Vysoké Tatry, tady už jen vysokohorská turistika, ale i tak mi dnes vzpomínky na moje tehdejší túry způsobují závratě. Já mám dneska závrať už na čtvrtém špršlíku žebříku! Dnes už jen pěkně bezpečně po turistických značených cestách, žádné propasti, i když tu a tam nějaké lehčí řetězy přece jen dám... a vždycky si pak řeknu, hmmm, tak to bylo už naposled! Životní příběh Eda Viesturse je obdivuhodný, nejen jeho výkon – slezení všech čtrnácti osmitisícovek, tzv. Koruna Himálaje, bez umělého kyslíku, ale obdivovala jsem jeho životní přístup, jeho cílevědomost, pracovitost, a v horách kamarádství, nekonfliktnost a také určitou opatrnost se zásadou „vylézt na vrchol je možnost, vrátit se povinnost“. A přesvědčení, že i těsně před vrcholem se má člověk otočit a vrátit, když čas (tzv. čas otočky) nebo instinkty velí, že jít dál není bezpečné. Asi nejemotivnější bylo opětovné přiblížení tragédie na Mount Everestu v roce 1996, kde byl Ed přímým účastníkem. Jeho popisy událostí jsem prožívala se zatajeným dechem a husí kůží. Četla jsem Jona Krakauera („Peklo blízko nebe“) i obhajobu Anatolije Bukrejeva („Výstup, aneb ctižádost pohřbená na Everestu“), viděla film Everest z roku 2015… A znovu jsem se teď při čtení neubránila dojetí při popisu posledních chvil Roba Halla, Scotta Fischera a dalších. Když čtete popisy výstupů na osmitisícovky z pera Eda Viesturse, už se nikdy nezeptáte, a to tam někdo nemohl vylézt a zachránit je? Ne, nemohl, takové ve velké většině prostě himálajské vrcholy jsou…