Dlouho jsem návrat k sérii odkládal a to i proto, že už od prvního dílu trochu bojuji s přesvědčením, že Mýtus není zrovna "můj šálek čaje". Jenže na nějakou tu úsměvnou oddychovku, se v mém případě chuť dřív nebo později stejně dostaví, takže co s tím? Nakonec pomohlo vzdát se srovnávání s Pratchettem (které se mi v této sérii neustále nabízí a které je v Asprinově případě zbytečné a až příliš přísné), no a pak už je snadnější přijmout tuhle fantasy taškařici takovou jaká je, úsměvná, jednoduchá, zdlouhavých pasáží prostá a tedy jako jednonádechové odpočinkové čtivo naprosto vyhovující.