Mysterium tremendum

„Jsi tvořivej, intuitivní a umělecky nadanej, a proto tě, ty magore, nikdo nechápe“. POZOR – Komentář není vhodný pro těhotné, kojící a citlivější postavy a pro děti do 15 let. „Hmyz v kůži, hmyz ve vlasech, hmyz v krvi!“ Pár věcí mě na této knize zarazilo. Ta první byla cena. Knihu jsem koupil za 30 kč? Žádný antikvariát, ale plnohodnotné knihkupectví. Druhé zaražení se týká image, (což berte s nadhledem) ale je fakt, že kniha není balena v lidské kůži. A to je logické, že jo? Ovšem, originál je jen jeden. Dalším takovým otazníkem je přiznání tvůrců a nakladatele, že v tomto přepisu není použito doslovně všechno, co pan Sebastian Rainer napsal. Prý, abychom tomu lépe porozuměli. The Plastic People of the Universe by původní obsah příběhu určitě pochopili. (viz: Hmyz) Malá ochutnávka: (viz: POZOR) To je něco. Kdo si něco takovýho troufnul namalovat? Obraz na plakátě působil pohádkově i děsivě zároveň. Skupina šesti postav stahovala z kůže sedmou, uprostřed visící za nohy na stromě. Sakra, vždyť ty nohy nejsou lidský, jsou zvířecí! „A to malý děcko?“ Malé dítě drželo psa a další malý raťafák lízal krev ze země. Co ho uhranulo, byl smířlivý výraz visícího ubožáka..... Příběh v této knize je dost brutální. Je to hodně o krvi, fanatismu, odplatě, sexu, chlastu a životním cílům. Hlavní postava románu je malíř, kterého fascinuje Tizianův obraz „Apollón a Marsyás“. Sám se pak snaží vytvořit podobné dílo. Ono, když se podíváte na ten obraz (teď googlit).. chvilku počkám ...máte ho? Síla, co? A tohle máme v Kroměříži. Přesně tak, jak násilná scéna na vás z obrazu „vyleze“, je násilí i v této knize. Vše je bravůrně rozděleno, dávkováno, nasekáno a pak na čtenáře vylito ve strhujícím a šokujícím konci. Citát: Chlap, co přežil první i druhou světovou válku, pozná křik člověka, kterému jde o život. Příběh o lidském šílenství jsem už dlouho nečetl. Možná se ptáte, proč to pan spisovatel zabalil do vlastní kůže, kterou si stáhnul z boků, inu, podívejte se znova na ten obraz. Pravdou také je, že v roce 1973 by tohle klasický čtenář prostě nedal. Takové násilí, to ještě nikdo nebyl zvyklej číst. Kniha tedy musela čekat, byla kdesi schovaná, až jí našel (Nebo se nechala najít) současný majitel a rozhodl se jí vydat. Ovšem, pokud už není pozdě, protože mezi tím se na celém světě staly horší zvěrstva. Je to však napínavý román, který rozhodně maniakům doporučuji. Citát: Cokoli, co označíte za ohavnost, můžete stejně tak označit za krásu. Jo, a pokud si vy uživatelé, co to čtete, myslíte, že jsem při psaní tohoto komentáře poslouchal The Plastic People of the Univerze, tak to se hodně pletete. Při poslechu této skupiny totiž hrozí, že zmagořím, zešílím a pak budu chtít napsat nějakou vlastní knihu. Nůž mám taky. Tím nechci nějak „urážet“ památku na Sebastiana Rainera, jen tím chci říci, že vše k něčemu vede. Šílenství má každý v sobě, jen někdo ho však dokáže vyvést až na povrch a ještě o něm napsat. Citát: Každý prožitý trauma ti něco dá, něco tě naučí.

To jsem zase jednou šlápl vedle, otravná záležitost, podivný, jaksi křečovitý styl psaní a vyjadřování. Prostě z mé strany velké očekávání, které se po přečtení změnilo ve velké zklamání a pocit zbytečně ztraceného času.