Moderní poezii mám ráda především proto, že nemá žádný absolutní význam, ale každý si v ní najde něco úplně jiného. Básně, které obsahuje kniha Myšlenky pod polštář, mi však přijdou jako podivná syntéza klasické a moderní poezie. Ano, v básních si každý může najít něco svého, ale zároveň na mě kniha působí jako autorčina veršovaná autobiografie. Přesně na první přečtení vidím, co autorka při sepisování básní cítila. To na mě působí neskutečně rušivě a zároveň je to něco, co podle mě do moderní poezie úplně nepatří. Ale až na to se mi kniha líbila. Hodně mi dala a věřím, že v budoucnu ještě dá. Určitě vám ji můžu doporučit, ale tak dobrá jako například básnická sbírka O princezně, která se zachránila sama od Amandy Lovelace zkrátka není.

Nevím, kdy naposledy se mi stalo, abych po dočtení sbírky poezie, knihu nevrátila do knihovničky, ale dva týdny se k básním opakovaně vracela... Cítila jsem, jak se mi protkává s emocemi, které udržují naživu mé srdce. Dokonale mi rozuměla... Courtney Peppernell je stejně osvěžující a láskyplná jako Atticus, nicméně má v sobě větší hloubku a ženskost. Myšlenky pod polštář jsem si skutečně chtěla strčit pod polštář, ale na to jsem měla příliš velký strach o její měkkou vazbu. Nicméně nikdy nezapomenu na to, jak jsem její básně vyzobávala, abych je před spaním posílala svému milému... Ta kniha se prostě dotkla mého života víc než jiné. Myšlenky pod polštář jsou srdcovkou v tom nejryzejším slova smyslu. Mezi mnou a tou knihou je nezpřetrhnutelné pouto. Děkuji, Courtney... Doufám, že pořád miluješ... A zase něco napíšeš.