Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?

Šéf odboru rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády Radan Šafařík kupříkladu v kapitole o znásilnění rozkrývá důvody, proč byla v roce 1991 snížena spodní trestní sazba za znásilnění na dva roky, což nově zavedlo možnost jeho podmíněného trestání, čímž se Česko dodnes odlišuje třeba od sousedního Slovenska. Autorem změny byl poslanec tehdejšího Federálního shromáždění Václav Benda, který měl podle všeho na srdci osudy násilníků, jež vyprovokovala oběť vyzývavým chováním a nedostatečným oblečením, a rovněž manželů, kteří "musí někdy překonat váhání" svých manželek. "V takovém případě - vzhledem k tomu, že jde o manžele - by byl namístě podmíněný trest," argumentoval tehdy Benda. Jinými slovy: podmínkami se znásilnění nezačalo trestat po široké odborné debatě, ale na základě stereotypních představ, které měl o sexuálním násilí jeden zákonodárce. A jak příklady z praxe dokládá advokátka Lucie Hrdá, podmínky tuzemští soudci a soudkyně v trestání znásilnění hojně využívají (padají zhruba ve čtyřiceti procentech případů), mimo jiné proto, že sexuální násilí považují za méně závažné než třeba majetkovou trestnou činnost, i když následky, jež na obětech tyto činy zanechávají, jsou nesrovnatelné.

Ženy představují dvě třetiny mladých lékařů, žen je podle publikace také celých 61 % soudkyní. Čím ale výše na žebříčku klasické moci stoupáme, tím klesá podíl žen. Nepochybně existují „strukturální“ překážky, o ty ale klopýtá daleko víc skupin, velmi početných, značně bolestně, mnoho z těch lidí je na tom objektivně špatně (to by nás jako „demokraty“ mělo pálit, když uznale citujeme výrok: „Jak může být někdo demokrat a nebýt feminista“). V první řadě ovšem musí obecně ženy samy chtít a toužit po nejvyšších postech a obětovat tomu tolik. Ženy jsou chytřejší než muži mimo jiné v tom, že nejsou v průměru zdaleka tak ochotné obětovat to, co je v životě důležité, za pozlátko prestiže, velkého materiálního bohatství, obdivu, než muži. Vyjma velmi úzké skupiny žen, které budu aktivní a slyšitelné ve svůj vlastní prospěch. Jak píše J. H. Barkow: „Vždy se najdou jedinci a skupiny, kteří vidí změny, jež by byly výhodné pro ně samotné, a kteří sami sebe bez námahy přesvědčí, že výhody reforem nebo revoluce budou plynout všem“. Podívejme se konkrétně třeba na čísla voleb do Senátu ČR, 2022: Kandidovalo 135 mužů, zvoleno bylo 18, kandidovalo 43 žen, zvoleno bylo 9. Jako žena tedy máte o 57% vyšší šanci, že budete zvolena, než pokud byste kandidovala jako muž. Jestliže by se zavedla kvóta rovného zastoupení, pak při stejných vstupních datech by šance, že vás zvolí jako ženu, byla více než trojnásobně vyšší, než u mužského kandidáta. Chování „patriarchů“ na mocenských postech je dáno v první řadě jejich postavením, situací, ne pohlavím. Tihle mocní ztratí schopnost empatie, přijdou o schopnost vnímat a vůbec jen „vidět“ méně „důležité“ osoby, získají silný pocit oprávněnosti i tam, kde ji z pohledu jiných nemají, jak dokládají psychologické výzkumy. To se týká stejně tak žen, které se tam proderou, vyškrábou, protrpí a stanou se nakonec také jedním z „patriarchů“. Ostatně jeden z nejdůležitějších poznatků psychologie se skrývá pod nálepkou Základní atribuční chyba. Pak je otázkou, jestli zvýhodnění konkrétních žen a znevýhodnění konkrétních mužů kvótami v poměru 1:1 by bylo vyváženo adekvátním růstem společenského blaha. Já si to nemyslím, je to ovšem politická otázka, na kterou není jednoznačná odpověď. Kvóty v soukromé sféře jsou citlivá záležitost. Které právo má mít přednost? Proveďme myšlenkový experiment: „Jsem chudý černý muž na maloměstě pracující u poklady supermarketu. Jsem toho názoru, že mě bílé ženy diskriminují, kdykoli se s nimi chci pářit. Chtěl bych prosadit, aby měly ženy zákonné kvóty týkající se podílu páření s černými muži. Svět pak bude spravedlivější a lepší.“