Muž bez jazyka

Román o sebelžích, životním bilancování a spisovateli, který se míjí s tématy i sám se sebou Čtyřicátník Arnošt Doubek donekonečna objíždí autorská čtení se svou prvotinou. Úporně se brání nálepce mladý nadějný autor. Už roky nic nenapsal a naděje na změnu mizí v nenávratnu. Zbytky energie Arnošt vynakládá na to, aby s šarmantním humorem o svém životě mlžil. Alespoň před ostatními. Lhát sám sobě je ale stále těžší, zvlášť když střízlivost je občas nevyhnutelná. Až jedna návštěva rodného města rozpoutá dramatický sled událostí a pravda se dere ven. Tam, kde Arnošt selhává jako autor, pomohou jeho hrdinové: nemocný otec, osudová láska, sestra Alenka, matka, Bolševik, a především Muž bez jazyka. ––– Skrze hladce plynoucí příběh vystupuje na povrch zdařilá metafora našich vlastních lží o tom, kým ve skutečnosti jsme a kým bychom měli být. Matěj Dadák čtenáře působivě konfrontuje s narůstající potřebou životního ukotvení a opětovného nalezení sebe sama. Jindřich seděl u stolu pod oknem a jedl večeři. Arnošt měl přes sebe přehozenou deku, kterou prve přikryl Jindřicha. Tak se mu přece nezdála, ta Jindřichova přepečlivá péče. V polospánku měl pocit, že si u toho přikrývání Jindřich dokonce něco pobrukoval, ale to mohl být jen sen. Otec nikdy zimomřivý nebýval, naopak, navzdory Arnoštovým protestům zastával teorii studeného odchovu, jen v noci, když klesla teplota a Arnošt se odkopal, chodil ho Jindřich pravidelně přikrývat. Nikdy u toho ale nezpíval, to až dnes v tomhle domově. Vlastně teď dělal víc věcí, co nikdy v životě předtím. Jako by mu vyměnili srdce a on se postupně převtěloval do osobnosti anonymního dárce.
— ukázka z knihy