Musela jsem zemřít

Sama si touto nemocí procházím, i když ne v takovém pokročilém stádiu, ale v mladém věku. NDE je fascinující, až neuvěřitelný. Já ho ale autorce věřím se vším všudy. I když jsem jím neprošla, se spoustou myšlenek a pocitů se ztotožňuju, myslím, že to budeme mít my, co jsme si těžkou nemocí prošli, velmi často společné. Najednou život vidíte jinak, změní se vám hodnoty, možná potřebujete ve svém okolí jiné lidi... Ale stejně máte takový divný pocit, že vám nikdo nerozumí. Tyhle pocity jsou zkrátka těžko přenositelné, ale autorka se tomu velmi dobře přiblížila.

Opravdu silná kniha, i když mnohem víc se mi líbila od Moodyho: "Život po životě". Zde autorka mluví o své osobní zkušenosti s klinickou smrtí. Ne všemu jsem úplně porozuměla, ale vzhledem k tomu, v jakém stavu byly její orgány, mi její náhlé zotavení, nemůžu si pomoci, přijde trochu jako sci-fi. Toto téma vždy dává naději, ale žádný jednoznačný závěr nelze udělat, neboť nevíme, zda by se Anita tak báječně cítila, kdyby se rozhodla jít dál a zpřetrhat trvale všechna spojení s fyzickým světem. Co by nastalo potom? Možná tma, ticho a nic? Nemohly být tyto zážitky jen produktem mozku, který se náhle ocitl bez kyslíku? To se jednou dozvíme všichni... Příběh samotný mě bavil, ale v závěru zazněly v podstatě známé věci jako že bychom měli být sami sebou, dělat co nás baví, mít se rádi, nemoc že je často onemocněním duše atd. Nikdy nemohu také souhlasit s tím, že bych měla mít soucit s pachatelem znásilnění či vraždy. Po přečtení jsem měla tedy trochu rozporuplné pocity a navíc jsem už byla trochu alergická na některá slova jako velkolepost, bezpodmínečnost či jedinečnost.