Můj rok 1949

To, co je napsáno v anotaci k téhle knize je naprosto vystihující. V osmačtyřicátém mohl mít ještě leckdo iluze, že "nějak" bude, nebo že se to přežene a vrátí jakž takž do normálu. Ale tenhle rok je tím, kdy i ti největší optimisté pochopili, že režim se všemi odpornými průvodními jevy a spoustou zvráceností, kterým se vyrovná nacistické okupaci je tady na "večné časy", stejně jako naprostá podřízenost Sovětskému Svazu na čele s monstrem Stalinem - Pujmanovou ovšem nazývaným v servilní básni Generalissimus Mír. A příznačné je, že to je také rok, kdy rok před smrtí vyjde Ericu Arthuru Blairovi jeho román 1984. A vznikem NATO, nenávistně komentovaným dobovým tiskem i naprosto stupidními prorežimními Pelcovými "karikaturami" se kruh uzavírá. Na dlouhá léta. V knize je jasně napsáno, na co se po roce 1989 zapomíná a totiž že jedny z prvních obětí komunistického režimu byli vojáci, tedy především profesionální důstojníci, kteří bojovali ve druhé světové válce a to na obou stranách fronty. Při represích se nekoukalo na to, jestli to byli vojáci západní, nebo východní. Snad nekřiklavějším příkladem téhle skutečnosti je osud muže, který svoji tankovou jednotku dovedl v čele sovětských vojsk do centra Kyjeva - pozdějšího generála Buršíka, který za svoji účast ve válce na východní frontě dostal od soudruhů - deset let ne Mírově a protože se dovolil odvolat, přidali mu ještě čtyři roky navíc. Kupodivu, na rozdíl od generála Píky a řady dalších měl štěstí, podařilo se mu z nastupujícího komunistického ráje uprchnout. A jeho jméno bylo odevšad vymazáno, stejně jako v případě řady dalších. A ti, co tahle kola roztáčeli (Slánský, ale zdaleka nejen on) si na svoji šibenici ještě museli dva tři roky počkat. V knize je zmiňován i Trajčo Kostov, bulharský komunistický funkcionář, popravený na základě vykonstruovaného procesu. Chybí tam ale jedna základní věc - Kostov byl jediný komunistický funkcionář be východním bloku, který na rozdíl od všech těch Slánských před soudem vzepřel a odmítl všechna ta absurdní a nesmyslná obvinění. Život si tím sice nezachránil, ale páteř ano. No a samozřejmě to byl rok, kdy začala strmě stoupat hvězda svazáckého básníka Pavla Kohouta, který se chvěl vzrušením, že jako kulturní atašé v Moskvě bydlí třistapadesát metrů od Stalina. Přesto se chtěl vrátit domů, aby mohl "pracovat". Je toho tady zase jako vždy spousta, kulturu charakterizují aktivity těch nejnižších kádrů, kterým ale ti nejvyšší zatli ještě v tomto roce tipec. Ale oboráři, vymáhající si zákaz promítání psychologického fimu nebo knihovníci o své vůli vyřazující "závadné" a podle nich "nehodnotné" knihy jsou rovněž obrazem doby. A překvapila mě ona kauza, kdy dva mladí komunisté napsali parodii na nepříliš zdařilou prorežimní poému V. Nezvala a vznikla z toho aféra, která je stála jak členství ve straně, tak možnost studovat. Možná, že tahle kauza byla jednou z inspirací pro M. Kunderu, když psal Žert... Další skvělá kniha obou autorek, která nám ukazuje naši nedávnou minulost daleko lépe, než nejrůznější "vědecky" nebo filozoficky se tváříci práce a rozbory i pokřivené a tendenčně ve vlastní proipspěch podáváné vzpomínky a paměti již vymírajících současníků této doby.

Stručné shrnutí událostí roku mého narození v celém spektru života v tehdejší Československé republice - převážně v českých zemích. Jako po každém převratu i tehdy probíhalo "porevoluční řádění vítězů" s dopadem na celou společnost. Jako vnímavé dítě si na dobu mého dětství pamatuji ještě před vstupem do koly, kdy "reformy" pokračovaly a vnímal jsem jejich dopady na reakce dospělých. Dodnes si vzpomínám na to, jak těžké to bylo pro ně se přizpůsobit i vzhledem na nejistou mezinárodní situaci ve světě.