Moře klidu

Existují knihy, které v člověku zanechají stopu a on na ně pak už jen tak nezapomene. Tahle kniha je pro mě jedna z nich. Nikdy na ni nezapomenu a našla si speciální místo v mém srdci.

Jedna hvězdička, a to jen za často velice úderné konce kapitol, které byly jak bouchnutí kladivem ve ztichlé místnosti, za Drewa a za poslední větu. Ale jinak nemohu říct, že bych si čtení nějak zvlášť užívala. V zásadě i ta poslední věta mi teď zpětně přijde dost hořká vzhledem k tomu, jak se Nastya chovala a jak popírala vše pěkné a nechtěla si takřka nic pozitivního dovolit prožít. Jak moc situací bylo přitažených za vlasy. V zásadě vše nosné — Nastya nemluví, ale stejně si takřka hned získává přátele, kterým nevadí, že od ní dost dlouho skoro nedostávají zpětnou vazbu. A to, jak jsou všichni v knize talentovaní a nádherní? Ale jinak se patrně autorce mistrně povedlo přetvořit postavy do toho, jak se cítila Nastya a jak ji viděli blízcí. Do mrtvol. Táhlo se to, bylo to jak sledovat děj za poškrábaným, špinavým a ztmaveným oknem. Taková atmosféra na mě dýchala. I když došlo k emocím, jako by tam nebyly... Možná mi paradoxně nejvíc hmatatelný přišel Drew. Ale jinak, asi ve snaze vytvořit co nejvíc zlomené a ztracené lidi, se ztratila jejich lidskost, přístupnost. Celý jejich obraz. Jako by byli úplně mrtví. Nesoucítila jsem s nimi, což se mi v knihách neděje. Připomínalo mi to ne moc bublající gejzír, který bohužel i přes mé čekání nevytryskl. Koukat na něj znovu neplánuji, ačkoli nepopírám, že pocity, které z knihy mám, byly zamýšlené. Nastya, a nejen ta, je mrtvá. A Drew? Stal se opomněným, celý děj pomáhal tvořit a držet zuby nehty pohromadě jako nosný sloup. A v závěru nevíme nic o tom, jak to s ním bylo dál. Jen náznak, ze kterého si můžeme domýšlet. Možná bych uvítala kapitoly i z jeho pohledu a změnilo by to můj náhled na knihu. Ale s tím, jak to je, nemohu hodnotit jinak a jsem zklamaná.