A TAK JSEM SE RADĚJI ŘÍDILA SVÝM ZDRAVÝM SELSKÝM ROZUMEM A NEJEDLA PRO JISTOTU NIC! Moc mě mrzí, že někomu ubližuje anorexie. Autorka byla ještě hodně mladinká a její první psycholožka by za větu "aby jsi nebyla tlustá" měla vrátit diplom. Hranice citlivosti na toto téma je podle mě hodně tenká, někdo může dobře míněnou radu vzít s nadhledem, ale u někoho může poznámka o jeho váze (případně tloušťce) nastartovat právě takovou nemoc. Na straně druhé, větší hmotnost není zdravá pro nikoho a zase není dobré se krýt pod maskou toho, že je člověk sám se sebou spokojený, že se má rád takový jaký je - tlustý. Úplně mě rozsekl Petřin nový vztah s Tadeášem. Vyhublá na kost se vrhla do BDSM, ježiš... Vytloukala klín klínem a to doslova. Tadeáš ho vytloukal. Opravdu smutné čtení, mít dceru s takovou nemocí, nevím jak bych jí dokázala vysvětlit, co je správné... Připadalo mi, že Petřiny rodiče neměli moc snahu o vyléčení jejich dcery, možná si ani neuvědomili jak je to s ní vážné. Vždyť mohla umřít... Nevím... Její závislost na mužské pozornosti přičítám ještě pubertální nerozvážnosti, protože tam si vybírala hodně, ale hodně špatně... Člověk, který neměl nikdy problém s váhou, dokáže jen stěží pochopit o co tu jde, ale rozhodně tato knížečka stojí za přečtení. Nikdy nevíte, kdy můžete narazit na někoho, kdo bude potřebovat právě takové pochopení a hlavně pomoc jako Petra.

Autorka nám předkládá osobní příběh a popisuje, co ji dohnalo k anorexii a jaký byl život s touto nemocí. Ale i o tom, čím vším, si musela životem projít týraní vlastního těla, toxické vztahy, násilí, pocit méněcennosti i pokus o sebevraždu. Petra se pokouší najít samu sebe i smysl života. Uf, toto byla silná kniha a obdivuji Petru, že svůj příběh otevřeně předkládá všem čtenářům. Od prvních stránek se mi draly slzy do očí a během čtení mi bylo smutno a zároveň jsem Petře fandila, aby vše zvládla. Její příběh jsem prožívala nejen jejím pohledem, ale i díky tomu, že jsem matka, tak jsem se dokázala vcítit do pocitů její maminky. Je to nepředstavitelné z obou stran, když Vás pohltí nemoc, a i Vaši nejbližší jsou bezradní a nemůžou Vám nijak pomoci. Je to ve Vaší hlavě a nejde to ven. Ještě teď, když po dočtení píšu tyto řádky, mám slzy na krajíčku. Jsem moc ráda, že je Petra tam, kde je, že je z ní silná žena, která se s anorexií dokázala poprat, i když ví, že na ní může stále někde číhat. Věřím, že tato kniha by mohla pomoci, byť třeba jediné dívce, která se cítí stejně. Když pozná, že v tom není sama a že se to dá zvládnout. Petro, děkuji za Váš příběh a do života přeji už jen to dobré.