Modrá hodinka

Ne, že bych čekala něco tak brilantního, jako autorčina "Dívka ve vlaku", přece jenom se nemusí každému povést hned napsat další světový bestseller, tudíž fenomenálně úspěšnou prvotinu. Debut může mít každý spisovatel pouze jeden :-) Na druhou stranu však takový přepad byl v některých aspektech až zarážející. Bohužel, Paula Hawkins v tomto případě vytvořila něco, v čem se vyskytuje minimum "překvapení" a stejně málo skutečných a hlubokých vhledů do knižných postav. Vzniklo tak z mého úhlu pohledu vyprávění, které je stěží doopravdy zajímavé. Je ale nutné podotknout, že autorčiny stylistické dovednosti jsou stále markantní, jenom kniha jako celek jakoby se před čtenářem umně schovala. Je to prostě jen součet jejích jednotlivých částí. Líbilo se mi však, jak Hawkins proplétala různé vlákna Modré hodiny . Úryvky z Vanessiných deníků a korespondence jsou prokládány kapitolami vyprávěnými Grace a Becker, které vytvářejí obraz ženy mnohem komplikovanější, než by se mohlo zdát. Zaujalo mne také, jak si jednotlivé pasáže pohrávaly s očekáváními čtenáře a poskytovaly lákavé záblesky tajemství, která se teprve měla odhalit. Vedlejší děj románu se mi zdál méně zdařilý. Pokud máte rádi pomalý psychologický thriller Du Maurierova žánru, budete možná uchváceni hned od první stránky.

Vůbec se nechce věřit, že to napsala stejná autorka jako Dívku ve vlaku. Je to takový rozvleklý román, který má na posledních 40 stránkách náznaky thrilleru. Hlavní 3 postavy jsou abstraktní umělkyně Vanessa, která už zemřela,stará Grace, která zdědila jeji dům na ostrově a Becker, kurátor muzea. Hodně přes polovinu knihy se píše o Vanesse a jejím umění. Co tvořila,jak tvořila,kdy a za jakého světla tvořila. Za mě NUDA. Pak se děj přenese na Grace,tady je to už o fous zajímavější. Ale prvky thrilleru jsou až na posledních cca 40 stránkách. A pak přijde naprosto otevřený konec, kde si každý může domyslet cokoliv.......