Modlitba za Černobyl

Velmi silná smutná kniha plná beznaděje popisující výpovědi lidí, kterých se havárie nejvíce dotkla.

Tohle je kniha o SMRTI. Černobyl zabil tisíce lidí a zničil přírodu na miliony let. A proč? No, protože lidé na vysokých stranických místech se báli vydat jasný rozkaz, přiznat míru katastrofy a hlavně se báli o stranickou knížku, to byl pro ně trest nejhorší. V Černobylu bylo nasazeno 115 tisíc likvidátorů, vojáků, policistů, techniků, inženýru a dalších profesí, kteří naprosto bez ochranných pomůcek a jasných informací, pracovali v okolí nebo i na střeše reaktoru, který pořád vydechoval SMRT. Piloti vrtulníků, kteří létali bez patřičného vybavení přímo nad reaktor, aby viděli kam shazují pytle s cementem a pískem, se museli vyklánět z okýnek, přičemž dostávaly dávky až 1 800 rentgenů...přípustných bylo padesát. Umírali do půl roku po nasazení... Vůbec jsem nevěděl, že nejhůře zasaženou zemí bylo Bělorusko. To Bělorusko v kterém během německé okupace bylo zničeno 9 200 vesnic a 627 bylo vyhlazeno společně s obyvateli. V Bělorusku prostě zmizelo 627 Lidic! A po čtyřiceti letech si obyvatelé museli projít dalším martyriem. Tahle kniha není žádným literárním skvostem. Autorka "jen" sesbírala a přepsala osobní výpovědí všech, kteří se buď podíleli na záchranných pracích nebo žili pod radioaktivním mrakem. A právě tohle je na knize to stěžejní...osobní výpovědi. Obzvlášť upozorním na první a poslední příběh, ty jsou nejsilnější a autorka moc dobře věděla proč je vložila na začátek a konec celého díla. Je to pocta všem Bělorusům, Rusům, Ukrajincům, Kazachům a všem v knize zmíněným "sovětským lidem", kteří pomáhali odstraňovat následky havárie. Pojem sovětský člověk je v knize naprosto pregnantně vysvětlen... - Je mi dvanáct... Jsem pořád doma, jsem invalida. Do našeho domu přináší listonoš důchod pro mně a dědečkovi. Když holky ze třídy zjistily, že mám rakovinu krve, bály se vedle mě sedět. Dotknout se mě. A já jsem se dívala na svoje ruce... Na svůj penál a sešitky... Nic se na nich nezměnilo. Proč se mě tedy bojí? Lékaři prohlásili, že jsem onemocněla, protože můj tatínek pracoval v Černobylu. A já se narodila potom. Miluju tatínka... ...Můj nejlepší kamarád se jmenoval Andrej... Udělali mu dvě operace a poslali ho domů. Za půl roku ho čekala třetí operace... Oběsil se na svém pásku... V prázdné třídě, když všichni odešli na hodinu tělocviku. Lékaři mu zakázali běhat a skákat, a on byl nejlepší fotbalista na škole. Než... Než šel na operaci. Měl jsem tu hodně kamarádů... Julja, Káťa, Vadim, Oksana, Oleg... Teď Andrej... Zemřeme a stane se z nás věda, říkával Andrej... Zemřeme a všichni na nás zapomenou, tak uvažovala Káťa...Zemřeme, plakala Julie. Pro mě je teď nebe živé, když se na ně dívám...Oni jsou tam...