Mijamoto Musaši

Už nějakou dobu pošilhávám po knize Musaši od Eidži Jošikawy, ale jelikož jsem od něj četl knihu Taiko, která na jednu stranu je obsahově skvělá, ale na druhou stranu stylem psaní dost náročná, tak jsem to dosud odkládal, a proto když jsem zjistil že o tomto slavným Japonským šermíři napsal knihu pan Jakub Zeman, kterého znám z jeho několika vystoupení na internetové televizi V.O.X kde zaníceně vyprávěl o Japonské historii a kultuře, tak jsem po ní šáhl a rozhodně nelituji, pan Zeman píše erudovaně a zároveň čtivě, a řekl bych že i když se tu hodně píše o smrti, až poeticky.

„Lidský život je jako kapka rosy na ranním svlačci, tak pomíjivý!“ Příběh Mijamota Musašiho, jednoho z nejslavnějších samurajů a šermířů, z pera českého japanologa Jakuba Zemana. Kniha je vyloženě krásná, překvapí a potěší parádní malby uvnitř, dokreslující a podtrhující atmosféru feudálního Japonska. Příběh začíná kapitolami z Musašiho dětství, dospívání, tréningu u otce, prvních šermířských soubojů, předěl je bitva u Sekigahary. Následuje putování. Kniha pokrývá několik zásadních soubojů, vč. toho nejznámějšího s Kodžiró Sasakim. Vlastně na souboje a meče je kladen důraz. Vyprávění je výpravné a poetické, nepřehlédnutelná je v textu jakási syrová, krutá japonská romantika, vycházející z pomíjivosti, z fatalismu ukrytém ve východních filozofiích. Člověk se v té japonské historické realitě ztratí, a ztratí se tam rád, což myslím tak, že snadno zapomene na svoje každodenní povinnosti a nechá se unášet lehkým vánkem kolem rozkvetlých sakur. Text je plný japonských slov, pojmů, jmen, zvyků, míst, historických událostí, šermířské a samurajské názvosloví je kapitola sama pro sebe. Místy jsem měl trochu pocit, že se topím ve vlastní neznalosti. Přesto mě bavilo sledovat a poznávat ty odlišnosti, kulturní, morální, etické. Exotika je přitažlivá. Příběh je čtivý, často filozofický, rozjímavý, Musaši skrze autora promlouvá, vzpomíná, občas nostalgicky, často metaforicky, na každé stránce je patrný buddhistický symbolismus. Musím se co nejdřív dokopat přečíst si něco o historii Japonska. Závěrem se neubráním porovnání s Musašim od Eidži Jošikawy, jakkoliv si myslím, že obě knihy nelze úplně srovnávat, minimálně s ohledem na obří rozsah Jošikawowa eposu, je zjevné, že Jakub Zeman se rozhodl vyprávět trochu jiný příběh, základní děj je shodný, formativní předěl je Sekigahara a následuje život rónina, přesto jsem při čtení nalézal odlišnosti, jiné detaily, drobnosti, něco bylo jinak. Zajímalo by mě, jaké důvody autora k těmto změnám vedly. A ještě jedna malá výtka, totiž konec, konec je příliš rychlý, příliš náhlý, příliš useknutý. Pokračování kde? Všem japanofilům doporučuji. „Marnost, všechno je marnost! Celý život nic nechápeme a na konci zemřeme.“