Tanečnice

Román od Terezy Herzogové spojuje osudy čtyř ženských postav s uměleckým prostředím – hudbou a tancem. Nic podobného jsem ještě nečetla a musím zdůraznit, že mě kniha velmi nadchla, po stránce dějové a popisné – především si cením popisu tanečních technik, barokních skladeb a co bych zde vypíchla, je dějová souhra mezi jednotlivými postavami. Každá má v knize dost prostoru, přesto je tam hlavní zásadní bod, který se točí pouze kolem jedné z nich.   Táňa, Klaudie, Vendy a Laura. Čtyři kamarádky a bývalé členky taneční skupiny Lukrécie. Dnes žijí své životy. Táňa hraje na housle ve filharmonii, Klaudie je učitelka a vede kurz tance, Vendy má tři holčičky a vlastní svatební salón a Laura je sestrou v andrologické ambulanci a má smůlu na chlapy. Všechny čtyři pojí láska k hudbě a tanci, k tomu, co dříve milovaly. Když se po 10 letech mají opět shledat a cvičit barokní tanec na vystoupení, objevují se mezi nimi napjaté vazby, skrytá tajemství a nad celou knihou visí otázka, proč se vlastně tehdy jejich taneční spolek rozpadl.   V knize se mi líbí prokládání životů všech postav. Autorka poukazuje na životní dilemata a osudy, přešlapy a odpovědnost vůči svým rozhodnutím. Dominantou knihy byly partnerské vztahy a krize, předně si cením, že autorka otevírá společensky nepřijatelnou věc, kterou zde nemohu plně zmínit, abych neprozradila podstatu děje.   Dále bych znovu zmínila ten jistý nádech uměleckého prostředí a popis barokního tance skrze Braunovy sochy, které můžete spatřit v areálu Hospital Kuks. Je to alegorie Ctností a Neřestí, z nichž Hněv, Pýcha, Obžerství a Lehkomyslnost jdou ruku v ruce s našimi hlavními postavami.   Moc pěkně napsané. Všem doporučuji!

Čtyři ženy, jedna taneční minulost a spousta věcí, které mezi nimi zůstaly viset ve vzduchu. Přesně to mě na Tanečnicích chytlo hned na začátku. Seznamujeme se s Táňou, Vendy, Klaudií a Laurou. A přiznám se, že jsem si je ze začátku musela vypsat, co je která zač, abych byla v dalších kapitolách v obraze a nepletly se mi. Ale strašně rychle jsem si k nim našla vztah, protože každá byla úplně jiná a každá měla něco, co mě nutilo chtít vědět víc. Vendino manželství, Tánino dětství, Klaudiina osobnost i Lauřina budoucnost. Před deseti lety spolu tancovaly. Pak se něco stalo, rozhádaly se, přestaly se bavit a teď přichází Klaudie s tím, že by se měly znovu sejít. A já potřebovala vědět proč. Během čtení jsem měla v hlavě pořád samé otázky. Kdo je Viktor? Proč je Táňa taková, jaká je? Proč spolu holky přestaly tancovat? A proč na jejich nabídku kývl přední choreograf? Knihu jsem slupla za dva dny, protože jsem se potřebovala dostat k jádru pudla a přijít tomu všemu na kloub. Fakt jsem na holky při čtení mluvila nahlas. Nechápala je, nadávala jim, soucítila s nimi a občas jim promlouvala do duše. Měla jsem pocit, že sedím s nimi a jsem součástí jejich party. A strašně mě bavilo celé pojetí knihy. Baroko, ctnosti a neřesti, Kuks, Braun, Francie za Ludvíků. To bylo úplně něco pro mě a já jsem si v tom rochnila. Celé to působilo promyšleně a všechno do sebe krásně zapadalo. Velkým tématem je tu i žárlivost mezi ženami a kamarádkami. Přimělo mě to zamyslet se nad tím, proč si ženy mezi sebou tolik závidí a proč máme potřebu se pořád porovnávat. Konec pro mě byl asi od poloviny docela předvídatelný, ale vlastně mi to vůbec nevadilo. I tak tam bylo pár momentů, které jsem nečekala a kvůli kterým stálo za to dočíst až do konce.