Psohlavci

Veliké a příjemné překvapení. Ze školy jsem si odnesla dojem, že to bude usedlá a stará historie psaná nudným a školometským způsobem. No, nemohla jsem se mýlit víc. Knížka je psaná krásnou češtinou; líčení smutných událostí mě fakt nenechalo chladnou a postavy ze stránek přímo vyskakovaly - tak byly hmotné. Překvapil mě i lehký nástin erotiky. Dialogy v chodském nářečí chvíli trápily, ale brzy jsem si zvykla. Určitě si přečtu další Jiráskovy knížky (bože, buď stárnu nebo moudřím nebo obojí :))))).

Alois Jirásek napsal Psohlavce jako velký národní román. V době svého vzniku měl jasný účel: posílit české historické vědomí a vytvořit příběh o statečném lidu, který se postavil bezohledné vrchnosti. V literárním smyslu jde o silné dílo – dramatické, čtivé, plné výrazných scén a zapamatovatelných postav. Jiráskovi se podařilo vytvořit jeden z nejznámějších historických obrazů české minulosti. Problém však nastává ve chvíli, kdy se román začne číst jako dějepis. Jiráskovo pojetí je totiž výrazně schematické. Konflikt je vystavěn jako morální duel: dobrý a svobodný chodský lid proti krutému cizáckému šlechtici Lomikarovi. Historická skutečnost byla mnohem složitější. Chodové skutečně měli stará privilegia spojená s pohraniční službou, ale tato privilegia nebyla jednoznačným potvrzením jejich „svobody“ v moderním smyslu. Šlo spíše o soubor úlev a zvláštních povinností. Spor se proto vedl hlavně o výklad těchto listin, nikoli o absolutní svobodu versus otroctví. Také postava Jana Sladkého Koziny je v románu výrazně zjednodušená. Jirásek z něj udělal téměř osamělého vůdce a symbol odporu. Ve skutečnosti šlo o jednoho z několika představitelů chodského hnutí. Odpor byl kolektivní a měl poměrně složitou strukturu. Kozina se stal hlavním symbolem až později – částečně díky literatuře a národní tradici. Podobně je zkreslen obraz Wolfganga Maxmiliána Lammingera z Albenreuthu (Lomikara). V románu vystupuje jako typický tyran a „cizák“. Historicky byl sice tvrdým a neústupným vrchnostenským pánem, ale nebyl žádnou výjimkou své doby ani exotickým vetřelcem. Patřil k regionální šlechtě usazené v západních Čechách a jednal v rámci běžného právního systému habsburské monarchie. Konflikt tedy nebyl jen osobním střetem dvou mužů, ale součástí širšího procesu centralizace státu a upevňování vrchnostenské moci v 17. století. Jiráskovy Psohlavce je proto vhodné číst jako historický román národního obrození, nikoli jako přesný obraz chodských dějin. Autor vytvořil silný mýtus o lidovém odporu, který měl velký význam pro českou kulturní paměť. Historická realita byla však méně heroická a více právnická: šlo o dlouhý spor o privilegia, který nakonec rozhodl habsburský stát ve prospěch vrchnosti. Přesto má román svou hodnotu. Ne jako pramen k dějinám Chodska, ale jako pramen k dějinám českého myšlení 19. století. Ukazuje, jak si tehdejší společnost představovala svou minulost – jako boj lidu za právo a spravedlnost. A právě v tomto smyslu jsou Psohlavci důležití dodnes: ne proto, že by přesně popisovali minulost, ale proto, že pomáhali vytvářet národní paměť. Dobrou a přehlednou korekcí jiráskovského obrazu je například drobná, ale velmi poučná studie Eduarda Maura Kozina a Lomikar z edice Slovo k historii nakladatelství Melantrich, která uvádí známý příběh na základě pramenů na pravou míru.