Nikdy se nepřestala usmívat

Soudě podle valné většiny zdejších komentářů čekala jsem úžasné dílo někde na pomezí hororu a psychothrilleru. Asi to tak mělo být a začátek příběhu podivné ženy Alexandry to alespoň naznačuje. Co se pak ale odehraje na dalších necelých dvou set padesáti stránkách (počítaje v to stránky prázdné a stránky s ilustracemi) je už ale něco, co vlastně neumím moc zařadit. Alexandra se mi zdá jako postava z jiné planety či dimenze, její chování je nepochopitelné a její titulní úsměv snad mysteriózní. Ale možná taky ne. Co přesně tam dělá blíže neurčený psycholog, který sám má máslo na hlavě, jsem neodhalila, možná píše nějakou dizertační práci. Výživné jsou vsuvky popisující vraždy, zvlášť malebně v případě Fotografa (nebo Fotografky?). Ale proč? O tom, jak to celé skončí, je jasné od první kapitoly, ovšem ještě předtím se Alexandra dočká alespoň nějaké satisfakce v podobě rajské s nudlemi... Přiznávám, že nevím, co si mám vlastně myslet. A neuklidnila mě ani pointa celé té záhady. Jak už tu kdosi naznačil, inspirace Kingem je celkem zřejmá. Knížka se dočkala šesti vydání v autorově vlastním vydavatelství, takže je asi docela čtená. Mně na ni nejvíce potěšilo, že vyšla i s barevnou ořízkou, a tak se mi hodila do výzvy.

"Pravda. Pravda je cenné zboží, a tak s ní lidé šetří. Je to měna, která má velkou hodnotu, měna, za kterou si může kdokoliv hodně koupit. A hodně ztratit. Pravda.“ Přesně tahle věta mě provázela celou knihou. Řádky ubíhaly neuvěřitelně rychle. Čtení je chytlavé a příběh má zvláštní sílu, která mě nutila obracet stránku za stránkou. Po celou dobu mi Alexandra připomínala Johna Coffeyho ze Zelené míle. Někoho, kdo se vymyká běžnému světu, kdo v sobě nese něco výjimečného, neuchopitelného a zároveň hluboce tragického. Tak trochu jsem tušila, jak to celé dopadne. Nebylo to proto, že by byl závěr předvídatelný, ale protože k němu všechno nenápadně směřovalo. Autor drobnými náznaky skládal mozaiku, která nakonec zapadla přesně tam, kam měla. A Alexandra? Vražedkyně, jedinečná bytost, hádanka, nebo oběť? Možná od každého něco. Právě její nejednoznačnost pro mě byla tím nejzajímavějším. Po dočtení jsem se musela vrátit k prologu. Najednou působil úplně jinak. Jako by po znalosti celého příběhu změnil svůj význam a odhalil další vrstvu, které jsem si na začátku nemohla všimnout.