Křehké stopy lásky

Strojní inženýrka a kontrolor efektivity výrobních procesů si zde padnou do oka. Bohužel tajemství, které mezi ně autorka vložila, je hodně málo propracované, takže na mě jeho tragika nezapůsobila tak dojímavě, jak měla. Nemám ráda obzvlášť protahovaná melodramata, ale tady by pár stránek navíc prospělo.

Nu. Čím začít? Křehké stopy lásky mě sice na první pohled nezaujaly, přece jen obálka nic moc neřekne, ale anotace nezněla špatně. Říkala jsem si, že to bude fajn ženský román. Well, dostala jsem sice hezký příběh, který ale v paměti asi dlouho nezůstane, vlastně už teď trochu upadá v zapomnění... Iris žije po odchodu manžela už tři roky sama, na randění se v žádném případě necítí, krapet ztratila sebedůběru, hlavně pracuje a ráda běhá. Jednoho dne se v parku seznámí s Hunterem, který jí naruší klid a rozjímaní, což se jí teda vůbec nelíbí. Rozhodně se s ním nechce vybavovat. Jaké je pak překvapení, když ho další den potká v práci coby externího konzultanta, který má zjistit, jak na tom firma, kde pracuje, vlastně je. Ať chce nebo ne, jiskřička už byla zažehnuta.. Příběh začal moc dobře, hlavní hrdinové na sebe vzájemně neudělali zrovna nejlepší dojem, pak vznikaly docela vtipné situace, rozhodně to mezi nimi jiskřilo a nechyběly i trefné slovní přestřelky. Iris se ale na můj vkus příliš dlouho soustředila na minulost a Hunter byl v jakémsi pozadí, což mě mrzelo. Navíc Iris působila skoro celou vyloženě protivně a nemůžu říct, že bych si ji nějak více oblíbila. Hunter si naopak mé sympatie získal. Obklopovalo ho trochu toho tajemna, co se z něj vlastně vyklube.. V průběhu přišel dost zajímavý zvrat, který mě přiměl zapřemýšlet a vnímat knihu zase o trochu jinak, ale názor zůstal vícemeně stejný. Poslední třetina zase bavila a je možná škoda, že kniha nemá více stran. Přečtení nelituji, ale čekala jsem víc.