Dcery okupace

Těch knih z různých míst světa, které vypráví příběhy, jak lidé prožili bolestné období druhé světové války, jsem přečetla nespočet. Čekala jsem proto další příběh z mnoha, tíživý a smutný, ale dostala jsem mnohem víc, včetně té očekávané tíhy a smutku. Tato kniha jde opravdu na dřeň, jak také jinak, když autorka vychází ze vzpomínek rodiny s židovskými kořeny. Příběh Miriam a jejich rodiny jsem těžko rozdýchávala, tak sugestivně je její osud popsán. Mnoho stran se četlo těžce, některé jsem myslela, že ani nedočtu. A tak jsem si říkala, že se to bude kompenzovat v současném příběhu, ale ouha, to byla také depresivní jízda, zejména když se vnučka Sarah ocitá v Rize osmdesátých let, která pod útlakem Sovětského svazu opět trpí a není jí dovoleno nadechnout se. Doporučuji k přečtení všem, kteří si myslí, že "demokracie" je všude stejná a nechápou, proč se, dnes samostatné, postkomunistické země, spadající kdysi pod SSSR, statečně brání jejich útlaku anebo se na ten případný boj důsledně připravují. Nesvoboda je jen jedna a kdo se nepoučí z historie, nemá šanci na budoucnost. Hluboký, dojemný příběh, který jsem přečetla jedním dechem. O víře, síle mateřské lásky, která nemusí být vždy přímočará, obrovské vůli, odehrávající se v době, kdy jste přežili jen s velkou dávkou štěstí a odvahy, své i těch, kteří ji našli, aby pomohli. Miriam to štěstí měla, více jak 20 000 lotyšských Židů, mužů, žen a dětí, v lese Rumbula, to štěstí nemělo. Silná kniha, neúprosná, ale v mnohém velmi dojemná a hlavně autentická, budete věřit každému slovu, na kterou nezapomenete.

Velmi emotivní, silné čtení, které vyvolává hodně pocitů. Některé části historie by neměly být nikdy zapomenuty.