Metro 2033

Kniha je to čtivá se zajímavou myšlenkou a propracováním. Z počátku to šlo ztuha, ale brzy jsem se nemohla odtrhnout. Bohužel na mne je zde až příliš mnoho náhod a pár "deus ex machina", vysvětlených poněkud oportunisticky "osudem" hlavní postavy. Původně jsem chtěla dát 4 hvězdy, ale pak přišel závěr. V lepším případě, který nám zde vybarvil pan Gluhkovsky, by mělo všechno do sebe zapadnout, v hlavě by se měla rozsvítit malá žárovka a říct "aha, tak takhle to bylo". Ale ne, tady to nefungovalo, závěr neuspokojil a po těch více než 400 stranách zněl skoro až neuvěřitelně. A proč ne 5 hvězd? Protože mi tady chyběly jakékoliv ženské postavy. Ženy plní funkci matek, továrních pracovnic, uklízeček nebo prostitutek. Tvoří jakési bezbarvé pozadí jednotlivých stanic. Jedinou výjimkou je mrtvola, do jejíž osobnosti nahlédneme alespoň krátkými vzkazy. Skutečně v celém metru nebyla jediná žena, jež by navlíkla uniformu, vzala do ruky kalašnikov a hlídala alespoň bezpečné hranice? Ani jedna brahmánka, která by stála za zmínku? Ani jedna lékařka? PS: Zajímalo by mě, proč jsou Чёрные (tedy černí) nebo anglicky dark ones přeloženi do češtiny jako ďáblové.

Za mě skvělá kniha! Měla jsem obavy, že by příběh odehrávající se v metru mohl být nudný. Kniha mě však přesvědčila o opaku. Autorovi se podařilo vytvořit samostatný mikrosvět a zároveň ukázat, že se lidská povaha projeví podobným způsobem na velkém i malém prostoru. Jsem zvědavá na počítačovou hru, kniha si o tuto formu zpracování vyloženě říká.

Poslední tři pracovní dny jsem trávila v podzemí moskevského metra, kam jaderná válka zahnala zbytky ruské populace. Ponurou atmosféru jsem na plné pecky vychutnávala především, když jsem pro přesun po rozlehlém komplexu užívala tzv. koridor, což jsou vlastně kolektory - stovky metrů dlouhé, mizerně osvětlené tunely a chodby plné různých syčících, šumících, hučících či poťukávajících potrubí. Ve vyvolání pocitů odloučenosti, beznaděje a všudypřítomné temnoty román exceluje, umocněn záhrobním tónem Filipa Čapky, ovšem se zápletkou je to horší. Mladého Arťoma nejprve zastihneme u hlídkového ohně, kde poslouchá zkazky zkušenějších obyvatel metra. Poté je z nějakého záhadného důvodu vyvolen k vykonání obtížné cesty, při které na vlastní kůži poznává rozličné stanice a tamní podmínky, jednotlivé frakce (komunisty, fašisty, satanisty, Svědky Jeho nohy, kanibaly, jednoduše bordel) a vůbec magory všeho druhu. Jeden jako druhý jsou zasmušilí, tajemní, neustále filozofují a trousí mystické pindy. Dialogy zaváněly patosem a nepřirozeností, postavy byly převážně takové nijaké, bez pořádných osobností, ani hlavní hrdina bohužel není výjimkou. Arťom se tříská mezi průsery, ostatní lidé mu z nich nezištně pomáhají, zatímco on mudruje nad smyslem života a hledá ujištění o vlastní výjimečnosti. K "Metru 2033" jsem se poprvé dostala zhruba před sedmi lety a tehdy jsem četbu brzy vzdala. Pravděpodobně bych nedočetla ani tentokrát, kdyby mi text nebyl předžvýkán v podobě audioknihy. Částečně za to asi může ne zcela dokonalý překlad s občasnými divnými obraty, zamrzí několik nedomyšleností ve fungování komunit, ale hlavně jsem se nebyla schopná s nikým ztotožnit, nedržela jsem palce a smrt mě nechávala netečnou. Za atmosféru bych dala možná i 5 rudých hvězd, zbytek literárních ingrediencí hodnotím průměrem, takže v souhrnu mi to vychází na +/-70%.

Na začátku knihy mě odrazovala politika,ale po pár stránkách se rozjel velice pěkný děj, který mě hned vtáhl. Mohu jen doporučit pro milovníky apokalyptickeho čtení.