Menopauzou s lehkostí

Tak tohle mi nesedlo. Kniha nepochybně obsahuje užitečné informace a všechny probírané aspekty považuji za životně důležité (a to určitě nejen v období menopauzy), ale způsob podání byl pro mě nepřehledný a neefektivní. Některé klíčové poznatky se topí v záplavě textu, o jiných je spíše letmá zmínka a některé jsou opakovány s větší dogmatickou naléhavostí, než by bylo podle mě potřeba. A s formátováním mám vážně problém. Množství různých typů barevných oken textu na mě působilo spíše rušivě. A bílý text na pastelově zbarveném vybledlém pozadí nepovažuji za dobrou volbu pro čitelnost. Obrázky mi přišly nadbytečné, poněvadž zde většinou neposkytují nic nad rámec oproti textu. Volba hierarchie a řazení kapitol je mi záhadou. Co mě na knize osobně štve, je to, že budí dojem, jako by menopauzou procházely pouze dětné ženy. Zvláště v dnešní době mi to už přijde hodně udivující, že vlastně o jiných životních uskupeních, než tom rodinném nutně zahrnujícím také děti, se v prvních dvou třetinách knihy nemluví ani okrajově. A například citaci níže, tu bych radši ani nekomentovala. V tomto bodě jsem vážně přemýšlela o tom, že ani nedočtu. "Člověk má ve svém životě dvě velká privilegia: doprovodit děti do života a rodiče ke smrti. Je to náš nejdůležitější úkol a zároveň požehnání. Nejsou opravné termíny, a pokud tuto příležitost v životě nevyužijete, bývá často zdrojem hluboké doživotní frustrace." Následovala velmi krátká kapitolka (2 strany!) zahrnující existenci bezdětných žen, výkladově se to ovšem smrsklo na bezdětnost nechtěnou. A zjednodušování nekončí. Pak je tady kapitola o "druhé míze" a rozchodu/rozvodu, kdy si člověk (údajně pravděpodobněji muž, méně často žena) najde mladšího partnera/partnerku a svazek opustí. To má být jako jediný důvod k rozchodu / jediné jeho řešení? A proč by měl být nutně ten nový vztah s někým mladším? Trochu to pak vylepšilo trefné povídání o "walkaway wife syndrom", ale stejně mi prostě přijde, že by se spousta věcí v této knize dala lépe ošetřit. Třeba vyjmenováním výčtu různých životních situací a pak rozebráním jen některých z nich podrobněji, protože je jasné, že tam není prostor pro všechny možné varianty. Jenže když se začne dlouhým povídáním jen o jedné z možností, nebudí to prostě za mě dobrý dojem, hlavně pro čtenářky, které do této kategorie nespadají. Nejlépe vystavěná mi přijde kapitola "V hlavní roli konečně já", kde je podle mě moc hezky a přesvědčivě podáno, že v životě opravdu nemá cenu čekat na nějaké "až..." a že je důležité uvědomovat si vděčnost za velké i menší věci. Co se týče doporučení ke stravě a doplňkům stravy, mírná úprava volby slov by podle mě udělala hodně, aby žena třeba neměla dojem, že za den "musí" spořádat alespoň 20 různých vitamínů, minerálů nebo jiných látek v doplňcích stravy. Protože věřím, že spousta toho je myšlena dobře, ale mělo by to být pořád podáno jako nabídka a nikoli jako nutnost, přeci všeho s mírou. A taky mi tam chybí nějaké uzavření. Když to tak zpětně reflektuju, tak vlastně musím knize připsat velký kredit za to, že mě v nějakých ohledech docela namíchla a přimělo mě to o spoustě věcí více přemýšlet. :-D