Kniha romanisty Záviše Šumana, pojmenovaná podle Melpomené, múzy tragédie a zpěvu, se zabývá aristotelskou kategorií povahokresby a reflexemi, které ji doprovázely v kontextu raně novověkého uvažování o divadle ve Francii. Dobové kategorie řádnost, přiměřenost, podobnost a důslednost Šuman traktuje nejen jako normativní pokyny, ale jako principy, z nichž vzešla jemně odstíněná diskuse o podmínkách, které měly v nejobecnějším teoretickém rámci vymezit dramatické umění. Studie ukazuje, že dnes archaicky působící konceptualizace povahokresby a jejích „podmínek“ zastávala přední místo: podmínila totiž chápání mnoha dalších otázek, jako jsou např. katarktický účin divadla, hierarchie funkcí v umění, krystalizace nesnadno uchopitelné kategorie vkusu či role afektivity. Kniha je první prací o tomto tématu v češtině a díky zevrubným analýzám dobových kritických textů čtenáři usnadňuje, aby pronikl k podstatě raně novověkého uvažování o divadle.