Mariina závěť

Vskutku fantastické a provokativní. A přemýšlím-li, co mi Marie touto závětí odkázala, řekla bych, že je to výjimečnost. Výjimečnost, kterou jsem cítila, když jsem se do ní začetla. A číst tuto knihu znamenalo, být pro danou chvíli jedinou, kdo Marii poslouchá, jedinou, ke komu mluví a před kterou vzpomíná…, a taky uvědomovat si to, vážit si toho, neodmítat to a neptat se, jestli jsem ta správná posluchačka, protože tady nešlo o to, co říká, ale že to říká, že to říká mě…. ---------------------------------- CITÁT: Tolik se vzdálil dítěti, které jsem si pamatovala, nebo chlapci, který byl podle všeho nejspokojenější, když jsem k němu zašla ráno, na samém počátku dne, a něco mu povídala. Tehdy byl krásný a křehký a spoustu toho potřeboval. Nyní na něm křehkého nebylo nic, vystavoval na odiv mužnost, byl naprosto sebevědomý a jen zářil, ano zářil, jako září světlo, takže jsme si v těch hodinách nemohli o ničem povídat, protože by to bylo jako promlouvat ke hvězdám nebo k úplňku.(…) – str. 64

Pokusme se na chvilku oprostit od biblického pojímání Ježíše jako spasitele lidstva. Nazírejme na něj očima matky, která nevěří v jeho božský původ, přesto jej však oddaně miluje a trpí spolu s ním, když je ponížen a ukřižován. Dostaneme nádherný příběh plný lásky, ale i utrpení. Monolog Marie vyznívá velmi lidsky a opravdivě. Smekám před autorovou invencí, originalitou a literárními kvalitami, které v této novele prokázal. Styl a jazyk, jakým byla kniha napsána, zvýrazňují její podmanivost.