MANIA: Cesta z pekla

Máte rádi démony a lovce? Tak pak zbystřete! Mania: Cesta z pekla vás zavede do světa, kde je Alex démonka a zabíjí lovce démonů. Cestu jí zkříží Owen, lovec démonů. Jak tohle může dopadnout? Vše komplikují dávná tajemství, která donutí Alex i Owena spolupracovat. Jestli máte rádi enemies to lovers, tak tady si přijdete na svý. Dost oceňuju, že hlavní roli nehrála v příběhu romantická linka, což bylo dost osvěžující. Celý příběh měl svižné tempo, sledovali jsme kapitoly z pohledu obou postav a také z minulosti, abychom pochopili, proč jsou věci tak, jak jsou. Jestli na knize něco vyzdvihnu, byl to konec, ten byl opravdu strhující a čekala jsem se zatajeným dechem, co bude dál. Konec připravil půdu pro další díl a vypadá to, že se máme opravdu na co těšit. Co bych knize vytkla? Postavy na mě působily mladší, než měly být a byly okamžiky, kdy mi přišly lehce naivní. I když střídání pohledů postav v kapitolách bylo super, vadilo mi, že se některé události opakovaly, jen jsme je viděli očima někoho jiného, ale nepřišlo mi to, že by opakování scény bylo tolik zásadní pro posun děje. Poslední věc je, že občas se opakovaly popisy postav. Například v kapitole hlavní hrdinky je, že má vysportovanou postavu. V další kapitole s hlavním hrdinou je totéž o něm. To na mě působilo trošku šablonovitě. Ve výsledku jsem si čtení užila. Pokud máte rádi vibe Shadowhunters, je Mania: Cesta z pekla pro vás. Jsem zvědavá, co přinese další díl, protože na konci jedničky se to rozehrálo opravdu dobře.

Není to absolutně nic proti autorce (vím jakou práci dá napsat knihu a kolik za tím stojí času), ale já tohle nedokázala dočíst. Buď je prostě obří díra v korektuře, nebo jsem z jiného světa a mám už definitivní čtenářskou diagnózu. Jako tyvole, kniha má 183 stran a je tam 1565x slovo „jsem“. Pro porovnání – obyčejné „se“, bez kterého se v češtině nedá napsat pomalu ani věta, je tam 1609x. Chápete to? Toho „jsem“ je tam skoro stejně jako kyslíku. A to radši ani nerozebírám, že se to střídá s kapitolama z minulosti psanýma ve třetí osobě. Nakonec jsem si místo příjemného čtení připadala jako nějaká pošahaná kalkulačka, co nemůže přestat počítat, kolikrát to slovo najde na jedné stránce. Taky mi hrozně vadilo, že pokaždé, co se změnil POV, následoval návrat v čase. Když autorka přestala psát za hrdinku, děj za hrdinu sice pokročil, ale jakmile přišla zase kapitola za dívčinu, navázalo se přesně tam, kde její předchozí kapitola skončila. Upřímně, chápala bych to třeba dvakrát za knihu, ale takhle nonstop? Prostě mě to odrazovalo. A taky mi zkrátka chybělo trochu víc té omáčky okolo. Takže mě to moc mrzí, nechci autorku nijak urazit, myslím, že je tu prostě obří chyba na straně korektury a redakce. Každopádně jak se říká, každý hrnec má svou pokličku, a tahle kniha si své čtenáře určitě najde.