Mámino poslední objetí

V 17. století byl židovský filosof Uriel da Costa za svoje svobodomyslné názory potrestán tak, že se musel uložit na práh synagógy a nechat své souvěrce, aby dovnitř chodili po jeho zádech. Ponížení ho zlomilo a nedlouho potom si vzal život. – Od puberty mi vrtalo hlavou, kdo a jak mohl tak brutální trest vymyslet. Dokud jsem si nepřečetla u Franse de Waala, že k imponujícímu chování dominujících šimpanzů patří přejít poraženému po zádech (stejně jako se submisivita naopak vyjadřuje vzhlížením zespoda a padáním do prachu). Nizozemský primatolog se v nerozsáhlé knize zabývá výrazy tváře, emocemi, empatií, společenskými vztahy (včetně politiky) a vědomím (třeba smyslem pro konečnost, pro budoucnost a pro spravedlnost), a to zejména u svých šimpů, bonobů a malp. Když ukazuje, jak „lidští, příliš lidští“ jsou naši zvířecí bratranci, jednak tím polemizuje s behaviorismem (zvířata jsou automaty poháněné instinktem), jednak vyvozuje důsledky pro zacházení s našimi bližními, přičemž mu nejvíc leží v žaludku velkochovy. Zdůrazňuje význam altruismu a empatie v evoluci, odmítá některé představy genocentriků. Dokonce spekuluje o tom, jestli se válka skutečně nachází v biologické přirozenosti člověka. Co když se naši předkové nepodobali tolik šimpanzům učenlivým jako spíš pacifistickým a matriarchálním bonobům? I přes tenhle květinový přístup de Waal nijak nezamlčuje „odvrácené“ stránky zvířecí psychy a vysvětluje, že šimpanzi jsou schopni úmyslného týrání malých zvířat nebo plánovité vraždy jiných šimpů. O jeho velikosti coby vědce vypovídá (mimo jiné) vyprávění, kterak jako student pronikal do tajů šimpanzích koalic s Machiavellim v ruce, protože tehdejší učebnice boj o moc prostě ignorovaly. De Waal šel jako zoolog vždycky svojí vlastní cestou a v průběhu jeho obdivuhodného života se mu – ve stopách Darwina a několika dalších rebelů – podařilo zbořit mnoho mýtů: včetně základního „zvířata emoce nemají“ (nebo, ještě lépe, „zvířata nemají vědomí“). Pobavil mě primatologický rozbor amerických prezidentských voleb (2016), i když je z něj víc než zřejmé, komu autor držel palce. Občas už mi ale té politiky přišlo moc (zarazilo mě, že emoce jsou pro de Waala lepším impulsem k jednání než rozum – do chvíle, než přijde na Brexit, kdy britští voliči údajně dali přednost „strachu z imigrantů“ před racionálními ekonomickými zřeteli – načež se zase vrátíme do starých kolejí oslavy emocí). Taky jsem měla dojem, že de Waal zachází s myšlenkami svých oponentů (K. Lorenze a R. Dawkinse), mírně řečeno, příliš volně. A hlavně je tahle kniha popularizační oddechovkou pro americký trh. Zdaleka to neznamená, že nedostaneme žádné zajímavé informace, ne – ale pokud „Dobráci od přírody“ představují několikapatrový dort, je „Mámino poslední objetí“ sušenkou. Překlad nic moc, někdy si lze z překladatelčiných zkomolenin domyslet, co asi stálo v originále, někdy ne. A stejně si myslím, že knížka stojí za přečtení. Ne nutně kvůli drobtům zajímavostí z kognitivní etologie (i když jsou super), ale kvůli de Waalovi jako vědci i člověku. Všímejme si jeho laskavosti a přístupu „z pokusu má mít zvíře přinejmenším stejné potěšení jako badatel“...

Naprosto úžasná knížka, která poukazuje na to, že lidé a zvířata mají mnohem více společného než jsme si původně mysleli. Jedni i druzí jsou ovládaní emocemi všeho druhu. Knihu vřele doporučuji!