MaddAddam

Na začátku byl chaos. A taky vejce, ve kterém jsme se my – Chrastíci – díky Chřástalovi a Gazele narodili. Ó dobrotivá Gazelo, ó dobrý a laskavý Chřástale. Poraďte, jak někomu vysvětlit, že ten, koho má za Boha a stvořitele, jím ve skutečnosti není? Jak někomu vysvětlit, že Chřástal nebyl dobrotivý Bůh, ale člověk z masa a kostí a navíc pěknej zmrd? Ten, který může za vyhynutí většiny lidské populace. Má ale někdo právo brát druhému iluze? Závěrečný díl trilogie se neskutečně povedl. Dvě rozdílné dějové linky, které jsme sledovali v předchozích dílech, se konečně propojily a já tak měla všechny své oblíbené postavy pěkně pohromadě. Je až znepokojivé, jak moc věrohodně dokázala autorka zachytit postapokalyptickou společnost, včetně detailů. Žádné nesmyslné technologie ani velké válečné stroje. Zkrátka jen to, co už lidstvo zná, a pár „magorů“, kteří se je snaží využít ve svůj prospěch. Ačkoli čteme o vážném tématu, je psáno lehkým, humorným pohledem místy až hraničícím s ironií. Příběh se tedy čte lehce, až do doby, než se nad tím vším člověk pořádně zamyslí. Pak to rozhodně žádné jednoduché čtení není a doslova vám po zádech může běhat i mráz. Miluji, jak Toby vypravuje Chrastíkům historii lidstva, příběh Zeba nebo jejich vznik. A vlastně miluji i celé Chrastíky – uměle vytvořené bytosti podobné lidem. Jejich až dětská naivita a neposkvrněnost je to, co celou bezútěšnou situaci odlehčuje. A čtenář se mnohdy i zasměje. Znáte už Dopiče? Že ne? Chyba. Konec není úplně uzavřený. Na některé věci dostaneme odpověď, na některé ne, ale tak to zkrátka je. Život pokračuje dál i bez nás čtenářů. Co byste měli před čtením vědět? Není to příběh o příběhu, je to příběh o pocitech, činech a o tom, jak se vyrovnat s tím, co se stalo. Za co člověk může a co zavinil. Je to příběh o novém životě na kostrách toho starého. Je to příběh o naději, bolesti a těžkých zkouškách. Je to příběh o čistotě, naivitě a srdci na dlani. Je to kniha, která ve vás rozhodně zanechá pořádné emoce. Rozhodně ji nezavřete s tím: „Super příběh a jdu číst něco dalšího“. Ne, o téhle knize budete ještě dlouho přemýšlet. A ještě déle na ni vzpomínat.

Za recenzní výtisk v rámci spolupráce děkuji nakladatelství Argo Margaret Atwoodová je pro mne vždy zárukou kvalitního čtení, a to i když jsem už párkrát z jejích knih nebyla až tak nadšená. Ovšem její postapo díla já prostě zbožňuju. MaddAddam je poslední díl postapokalyptické stejnojmenné trilogie, která čtenáři představuje náhled do možné budoucnosti, která se změnila hlavně díky lidské tvořivosti. Lidstvo svůj um nepředvedlo jen na technologické úrovni, ale muselo si pohrát i s genetikou – a tak nyní, když byla většina lidstva vyhlazena morem, se po zemi prohánějí geneticky upravená zvířata a nechybí ani nový druh lidí, kteří jsou imuní vůči nenávisti, neumí číst a psát a vůbec neznají nic z toho, co lidé do té doby považovali za běžnou součást svého života. Mám ráda postapo a autorka už mě dávno přesvědčila, že její vize jsou až ohromující, a rozhodně ne nereálné. Proč by jednou po naší planetě nemohla pobíhat třeba zmutovaná prasata, nebo dokonce jakýsi nový druh člověka. Ano jistě se to nestane, ale vzhledem k tomu, že lidstvo rádo zkouší (a někdy i dost pokouší osud), se něco podobného klidně může stát. Někdo by mohl namítnout, že děj neosahuje něco až tak inovativního, když je lidstvo vyhlazeno nákazou – přece jen všichni víme, že covidové téma je v podlední době velmi oblíbené. Jenže je potřeba si uvědomit, že krom prvního dílu (Gazela a Chřástal), se tahle trilogie dočkala českého překladu až víc než deset po vydání originálu, tedy že vyšla dávno před tím, než ona (v té době asi naprosto nepředstavitelná) pandemie ochromila celý svět. Je třeba upozornit, že tuhle trilogii je nutné číst postupně, rozhodně není dobré začít třeba právě tímto třetím dílem, který vlastně spojuje a uceluje děje předchozích částí. První dva díly nabízejí zcela odlišné pohledy na dobu před a po vypuknutí pohromy, tento třetí se spíš snaží vypořádat s následky. Ani poté se totiž lidstvo nezmění, a tak jsou tu stále jedinci, kteří prahnou po moci, neštítí se násilí a utlačování. Naštěstí jsou tu ale stále ještě lidé, kteří naopak uznavájí správné hodnoty a snaží se těm nekalým zabránit. Už první díl mě nadchnul, u druhého (Rok potopy) jsem sice dostala něco zcela jiného, než jsem čekala, ale nadšená jsem byla i tak. A tenhle třetí díl? Ten mě dostal na plné čáře a smekám před autorkou klobouček. Děj sice neletí rychlostí blesku, ale je nesmírně čtivý, napínavý, emocionální (místy hlavně značně deprimující) a kupodivu autorka nezapomíná ani na trochu toho humoru, který odlehčuje tíživou situaci. A i když je to příběh, který moc nehýří optimismem, ona naděje tu přece jen je. MaddAdam je dechberoucím zakončením celé trilogie a já osobně ji (celou sérii) řadím mezi to nejlepší, co jsem v žánru postapo četla. A když k tomu přidáte ty úchvatné obálky, které se nesmírně povedly... Tohle si prostě musíte přečíst!