Lover/Fighter

knižní debut Hamplové opravdu připomene Palahniukův Klub rváčů, v domácím kontextu Topolovu Sestru; přidal bych ještě co do kontroverznosti a lakunovitosti ranou Kocábovou myslím, že autorka dokázala vtipně vystihnout a sarkasticky glosovat společenské jevy typické pro zvolené roky 2017-2019-2023 (i s tím dystopicky načrtnutým, ale nedotaženým závěrem 2031), čtenářské nadšení i u mne mělo stále rychleji klesající linii, nicméně odnáším si poslání, že ani mileniálové neřeší nic jiného než jakákoli jiná generace, totiž lásku a válku, milovat a bojovat

Tady by se nabízelo moje oblíbené „znovu a lépe“. Okej, autorka má poměrně dobrý styl, evidentně dost energie a v knize se objeví i pár zajímavých nápadů a efektní grafika, ale příběhově a myšlenkově je to tak nedotažené, až to bolí. Kvetoucí násilí, mizící technologie, vytrácející se láska, ale o čem to sakra doopravdy je? Netuším. A evidentně to netuší ani Hamplová. No shrňme si to, vypravěčka je bisexuálka (zdůrazněno hned několikrát), ročník 1998, a její život se odehrává mezi dramaty, jež se tváří jako husté generační zkušenosti, ale působí spíš jako deníček druhandy z FF UK. Úvahy o počasí, vztazích a identitě míchá s dystopií, kde se Prahou šíří sirdin (droga vyráběná z modrého masa papoušků). Ale pokud vás náhodou zajímá, proč právě tohle, odpověď nenajdete. Autorka tuhle dějovou linku totiž přihodila zhruba stejně promyšleně, jako se člověk rozhoduje, jestli si k obědu objedná kebab nebo ramen. Prostě něco načne (sociální úzkost, queer vztahy, násilí, konec civilizace), a než to dořekne, přesune se jinam. A pokud si myslíte (stejně jako já), že to vytáhne závěr, tak vůůůbec. Tam totiž na čtenáře čeká už jen scéna jak z nějaké levné verze Black Mirror, kterou autorce bylo líto smazat. Zkrátka a dobře, jestli je tohle to nejlepší, co současná česká próza nabízí, pak máme problém. Ne protože by Hamplová byla tak špatná, ale protože čtenářům (a kritikům) fakt stačí málo. Plusové body dávám za to, že to bylo tak krátké...