Láska ze záhrobí

Bylo to to čtivé a vtipné, ale ne až tak, jak jsem doufala. Začátek naprosto skvělý, ale pak to sklouzlo do klišé. „Ti nahoře mi jasně řekli, že si přejou čistější a profesionálnější vizuál, ale já jim řekla: Lidi, nemůžete ode mě čekat, že budu špičková posmrtná terapeutka, aniž byste mi dali potřebnou autonomii, pokud jde o rozhodování o prostoru, kde se věnuju svým zesnulým klientům. No tak…‘ Jenže všude kolem jsou pitomci. Pitomci! Ale řekni sama – odstín je to úžasný, ne?“ zadívá se s blaženým povzdechem na stěny a lehounce se kousne do spodního rtu, takže jí na zubech ulpí další vrstva oranžové rtěnky. „Skoro mění barvu podle toho, jak na stěnu dopadá světlo někdy je křídově fialovošedá, jindy džínová jako oči Jamieho Frasera. Znáš Jamieho Frasera z Cizinky? To je kus, co? Mám ho na seznamu nejoblíbenějších romantických hrdinů. Vlastně hned v první pětce, pokud ne v první…“ „Zesnulým klientům?“ vysoukám ze sebe konečně. „No jo. Jsi mrtvá, zlato. Moc mě to mrzí,“ konejšivě mi začne masírovat ramena. „Co… cože? Ne, já… Zdá se mi to?

Kdyby jste věděli, že máte 10 dní na změnu svého života k lepšímu a na té změně by záleželo, zda na světě zůstanete, jak byste se zachovali? Byl by to ten správný impuls soustředit se na to podstatné, co vás v životě těší? Přečtěte si příběh Delphie Bookhamové, která takovou příležitost dostala a jak ji využije, to už je pouze na ní. Zpočátku mě vyprávění autorky moc nenadchlo, ale nakonec se z toho vyvinul poklidný děj, který mě dovedl k příjemnému zamyšlení, co je a není v životě důležité. A především, že každý den se má žít naplno, jelikož nevíte, jaký den bude váš poslední.