Lamium album

Asi si o mně budou všichni myslet, že jsem blázen, ale budiž. Já jsem totiž knížku Anny Bolavé Do tmy přečetla od jejího vydání v roce 2015 už desetkrát, každý rok ve stejnou dobu. Vloni jsem si ji poslechla jako skvělou audioknihu. Můžu si zas a znovu přísahat, že už ji číst nebudu, ale přijde červen, zavoní lípy a už se to ozve, ta neodbytná touha znovu se Annou setkat... Kniha "Do tmy" se tudíž stala mou "kultovní", učarovala mi a očarovala mě podobně jako Annu Bartákovou byliny, a tak mě samozřejmě nemohla minout ani tato utlá knížka poezie napsaná prostřednictvím Anny Bolavé Annou Bartákovou. Poezie nádherné, oduševnělé, zvláštní, podivné, křehké i silné, stejné, jako je Anna, věnované křehkým květům hluchavek, které i já coby bylinkářka miluju. Už ted´ vím, že i tuhle knížku budu číst zas a znovu... hlavně v době, kdy rozkvetou hluchavky... Děkuji, AB... Doporučuji všem, kdo mají Annu Bartákovou stejně rádi jako já...

Lamium album tvoří básně krátké a úsporné, opravdu působící jako „básnické výkřiky“. Jsou adresovány hluchavce, a to s něhou i naléhavostí, frekventovaně končí veršem rázným a shrnujícím, který může místy působit až pateticky a nuceně („Od každého svého dne / chtěj jen to nejlepší“), ale intenzivně připomíná suverénní projev „autorky“ z románu. Zároveň takové verše evokují styl pořekadel a pranostik. Propojení sbírky s lidovou slovesností se nedá vyhnout – verše jako „Zrcadlo Zrcadlo pověz mi“ stojí po boku mytické obraznosti („Přízraky lily nám vodu / z kropáčů do komína“). V obvykle hanlivě vnímaném označení „čarodějnice“ si Anna hoví a přijímá ho po svém: „Jsem pořád stejně praštěná / ale aspoň se umím / na lopatu správně posadit“. Folklorní motivy vepsané v cyklickém přemýšlení o čase, kdy Anna ustavičně sbírá, suší a odváží rostliny a toužebně přemítá nad každoročními návraty hluchavek po obdobích zimy, vytváří obraz starobylého světa, kdy lidé byli přírodou, příroda byla lidmi a jejich představa o plynutí času odporovala lineárnímu pojetí. Tomu se však staví do cesty postupující nemoc, která má ukončit život lyrické mluvčí a zabránit jí prožít další jaro. Anna promlouvá k rostlině a pomalu se jí stává. Postupně prochází proměnou, jež však není jen přerodem v jinou entitu – jde o nabytí rozprostřenosti, vyjmutí se ze společenského vlastnictví („Pro nikoho / NEJSME“). Už román Do tmy obsahuje poměrně velké množství lyrizovaných pasáží a básnické vyjádření jako by bylo přesně to, co Anna potřebovala k nalezení cesty pryč od očekávání sousedů a příbuzných. Škrcena společensko-ekonomickými normami se pomalu ztrácí ze světa, který se mění v bludiště postrádající stromy a barevnost. V básních volá po domově, snaží se opravit jeho „mokvavé trhliny“, ale z veršů, ve kterých například pomocí jejich stoupající repetitivnosti roste napětí, vyplývá, že volaný domov už Anna vidí jinde než ve světě, v němž nelze „žít bez čísel“. S odstupem lyrické mluvčí od „skutečnosti“ souvisí i snová atmosféra, ve které realita působí průhledně, za clonou. Deštivými obrazy, v nichž je vše obklopeno vodou, ale stromy jí prosvítají, propojují básně tuto zastřenou snovost s přicházejícími halucinacemi a naříkáním ženy, jejíž nemoc ji pomalu barví tělo na modro. Co se týče modré, může si čtenářstvo všimnout, že déšť je také často explicitně popisován jako modrý. Voda je všude kolem, proudí Annou a ta je stále blíže splynutí s přírodou. Zmíněná „clona“ uzavírá vidění ženy v jakési soukromé sféře, do které je nucena se stáhnout jak svým okolím, tak vlastním přístupem k bytí. Když okolí není modré, prochází jím zelené světlo. Osvětlená je i nemocná žena, prosvítá ve společnosti hluchavky, té jediné, kdo ji opravdu slyší. Intimní verše líčí sběr bylin s upřímnou něhou a pokorou. Zároveň jsou četné i momenty surového stínání květů, kdy Anně na rukou ulpívají „cákance tvojí zelené krve“. Zrazená bylina k ženě promlouvá a sama Anna se ptá: „Proč tě vlastně / odevzdávám?“ Zde je možné číst tlak na zisk, který přichází zvenčí a narušuje vztah rostliny a ženy, jež vidí v hluchavce něco až čistého, neporušeného, co člověk ničí („Vzali na mě rýč / a vidle / a tebe / A ty / jsi tak jemně / kvetla“). Anna se tak rostlině přibližuje právě i tím, že je také lidmi ničena, pomlouvána a odstrkována, když není schopna udržet krok, pracovat dle očekávání. Při nutnosti výdělku nezůstává spojení nedotčeno a žena se s bylinou dojatě opakovaně loučí, ačkoliv je ona ta, kdo ji vraždí. Z rostoucího napětí a bolesti takového procesu však čtenářstvo odtuší stále se přibližující loučení, které bude tím posledním. Je zajímavé, že postava babičky z románu Do tmy, která v knize předává vnučce své bylinkářské vědomosti, je ve sbírce explicitně zmíněna jen jednou: „Ztupeným nožíkem od babičky / prostřihnu sítě v oknech“ – nožík, letitým používáním otupený a sloužící stále dokola k té samé činnosti, pomáhá Anně vyhlédnout zpoza mlživé clony ven. Tento obraz jako by předpovídal proměnu, ve které, jako pták vylétající do mraků, nemá nemocná žena jinou možnost, než se rozplynout a odevzdat smrti, jež na ní ulpívá jako „křivé stopy černých šneků“. V úvodním textu sbírky je mluvčí představena jako postava, „jež byla čtenáři povětšinou chápána jako podivínka“. Takové poukázání na čtenářskou recepci, zahrne-li se hra s autorstvím Anny Bolavé, nabádá k zamyšlení nad přesným pojmenováním Anny. I sama lyrická mluvčí v básních jako by se snažila ze všech možných označení vymanit („Jsem příliš těžká vším / čím jste mě pojmenovali“). Ve sbírce k sobě promlouvá ve třetí osobě, čímž se také sama pojmenovává, ale nakonec jméno působí stejně jako Annina smrtelná nemoc, když se s nadějí ptá léčivé byliny: „Prosím jsi Anněvzdorná?“ Odmítnutí jména, něčeho tak přirozeně lidského, jde ruku v ruce s nezapadáním do jakékoliv komunity, samotářstvím. Anna v současném světě nenachází pochopení, skrývá se. Tiskne se k lipovému kmenu, existuje po svém. V oddaném vztahu k hluchavce bílé. Je sama, zatímco rostlin označených Lamium album přibývá každý rok nespočet. Anna Bartáková se proměňuje a přibližuje druhému břehu. Vzdálenost mezi dvěma břehy je v básni, otištěné i na zadní straně knihy, ekvivalentem míry, do jaké je mluvčí ochotna se pro bylinu obětovat. Druhému břehu se přibližuje právě také v přeneseném slova smyslu, básně během čtení eskalují do smířeného „na shledanou“, přičemž se zdá, že ke shledání nakonec opravdu dojde, ačkoliv nejspíš až za řekou.