Krvavé jahody

Knížka, která svého času hodně rozvířila čtenářský svět. Měla být skutečným popisem událostí, které Věra Sosnarová prožila v sovětských pracovních táborech. Později se ale objevily pochybnosti a ukázalo se, že některé části příběhu pravděpodobně nebyly tak úplně pravdivé. Nic to ale nemění na tom, jak silně kniha na čtenáře působí. Upřímně řečeno, byla bych mnohem raději, kdyby šlo jen o smyšlený příběh. Představa, že by se to, co je v knize popsáno, skutečně dělo – a že podobné osudy mohli lidé opravdu prožívat – je totiž nesmírně bolestivá a těžká. Velmi silná je především linie vztahu mezi matkou a jejími dcerami. Matka se za každou cenu snaží své děti chránit a dodat jim naději i v situacích, kdy je téměř nemožné věřit, že může být někdy lépe. O to bolestivější je okamžik, kdy už ani ona sama nedokáže dál bojovat. Kniha obsahuje mnoho momentů plných hrůzy, násilí a lidského utrpení. Některé pasáže se čtou opravdu těžko a nutí člověka zastavit se a přemýšlet nad tím, čeho všeho jsou lidé schopni. Rozhodně to není jednoduché ani odpočinkové čtení. Je to příběh, který ve čtenáři zůstává ještě dlouho po dočtení knihy. A právě proto si myslím, že tahle kniha není pro každého – ale pro ty, kteří ji přečtou, může být velmi silnou čtenářskou zkušeností.

Naprosto úžasná a jedinečná kniha. Nedokázala jsem ji přečíst tempem, jakým jsem zvyklá, protože je tak silná a emotivní. Jak se tohle proboha mohlo dít? Prožít tolik špatného za 20 let snad není možné- ale ono je. Poklona Věře a její sestře. Poklona za všechny ty roky utrpení, které je nezabily, ale naopak posilnily. Když už si myslely, že není možné jít dál, tak se navzájem podpořily a se zbytkem sil pokračovaly. Je to kniha, kterou vím, že už si nikdy nepřečtu, ale budu si ji dost dobře pamatovat. Dum spiro, spero.