Krvavá čepel

Ve světě, jak ho známe, se dějí podivné věci, pak ještě víc podivnější věci a pak ty kurtizánsky podivné. Ty posledně jmenované má na starosti skupina drsňáků, říkajících si Skineři. Ti nejen, že dohlíží, aby tyhle skeptakulárnosti nikoho nezabily, ale pokud možno, aby o nich nikdo ani nevěděl. Hrdinou příběhu je pak programátor, který k práci lovce monster přijde jak slepý ke klavíru a na jehož bedrech nevisí nic menšího, než záchrana lidstva. Krvavá čepel přináší akční jízdu, která fanoušky možná lehce rozladí svou nedotažeností a nulovou řemeslnou zručností, ale jako spotřební čtivo svůj účel plní na jedničku. Přečíst, vypustit, zahodit. Zásadní problém spočívá v ignorování zápletky, která se poctivě rozehraje hned zkraje, aby byla následně až dokonce prakticky přehlížena. Navíc pravidla hry, podle kterých Marcus Pelegrimas určuje vývoj událostí, nejsou komplikovanějšího rázu než Člověče, nezlob se. Říct tak o románu že je prvoplánový, by bylo pomalu urážkou samotného toho slova.

Tak jo, vzdávám to. Ve třetí kapitole si hlavní hrdina v přítomnosti rozzuřeného monstra klidně a pečlivě prohlíží kulku. Po třech kapitolách (40 stranách) se moje nadšení pohybuje v záporných hodnotách. Neoslovilo mě tam vůbec nic, pozornost se mi udržovala hůř než při čtení náročných odborných článků a celkově to na mě působí jako zamyšlení nad tím, jak by bylo super dostat se do počítačové hry. Pro autora možná zábavné, ale já si jako čtenář tedy raději zahraju nějakou hru. Číst hru je totiž většinou nic moc zážitek. V postavách jsem se ztratila hned zkraje, přišly mi všechny stejně nevýrazné. A jestli tam byl nějaký pokus o vtip, tak mi to uniklo. Normálně dočtu skoro všechno a co nedočtu nehodnotím, ale tady mi komentáře vzaly naději na zlepšení. Ten nejoptimističtější je od lanusinky a o té vím, že většinou hvězdičkuje o hodně mírněji než já. Našla jsem si i pár komentářů jinde a zdá se, že v prvním díle se navíc ani nic moc nevysvětlí. Takže si přihřeju polívčičku a dávám odpad.