Královna Eliška Rejčka

Osobnost Elišky Rejčky je mimořádně zajímavá, bohužel ale nemůžu říci, že bych si její příběh v podání pana Neužila dvakrát užila. Začítala jsem se těžko, nějak jsem se do vyprávěcího stylu - archaizované řeči, občas jak pěst na oko prokládané některými moderními výrazy a děje na začátku prokládaného snovými či horečnatými představami - nemohla dostat. Během knihy mi vadila řada přichystaných, ale nakonec nevyužitých motivů a postav (Jelena, Crha, Griffina...) a velká plochost hlavních hrdinů. Do očí jsou bijící některé prvky nesedící do doby, kdy se příběh odehrává - všichni jsou gramotní, neustále si posílají písemné vzkazy a dopisy (to se autor sekl přinejmenším o 150 let), dřevaři a tesaři diskutují o politice a výměnách na trůnu. A vůbec mi nesedla interpretace královny, která, pokud vůbec nějaký charakter má, vychází trochu jako sobecká a pokrytecká mrcha. Románu navíc podle mne schází - a citelně - nějaká prostřední část. Skočíme z doby krátce po Eliščině druhém ovdovění rovnou do panské vzpoury roku 1315, takže úplně chybí kontext druhé části: jak to, že Jindřich z Lipé ztratil přízeň Elišky Přemyslovny zmíněnou v první části a dostal se s ní do konfliktu? Jak se sblížil s Rejčkou? Kde se tam vzal Jan Lucemburský? Úplně do prázdna pak kvůli tomuto zjevně nikdy nenapsanému kusu děje vyšumí nakousnuté příběhy římského krále Albrechta, jeho synů a opakovaně zmiňovaného synovce Jana Habsburského nebo Jindřicha Korutanského a jeho výměny na českém trůně. Neříkám, že kniha nemá svoje kladné stránky. Ale prostě mi nesedla a až do konce jsem se jí prokousala hlavně proto, že nerada odkládám z objektivního hlediska docela slušné knihy nedočtené jen kvůli tomu, že se mi netrefily do vkusu.