Kód Mýtina - Faraonovo tajemství

Vážně je tohle konec? Nemůžu si pomoct, ale po přečtení cítím hlavně zklamání. Líbí se mi Mýtina a celý ten koncept, i postavy jsem si oblíbila, ale po celou dobu čtení jsem měla pocit, že mi něco uniká, že jsou na mě Michaelovi myšlenkové pochody moc rychlé a nestíhám je. A taky že už je ten příběh strašně nahuštěný a překombinovaný. Tolik věcí a tak málo prostoru. Tomu odpovídá i neuspokojivý konec. Já chápu, že si chtěl nechat autor zadní vrátka pro případné pokračování, ale to přece není důvod takhle nedořešit ten hlavní důvod proč se Michael vracel. A hlavně, co bude s Michaelem samotným, ve stavu v jakém se právě nachází přece nemůže fungovat dlouho. Zároveň mi absolutně nesedla Kristýna. Nebo spíš její důvody. Chápu proč se tak zachovala ale podle mě to udělala tím nejhorším možným způsobem. Zrada je prostě zrada, zvlášť když se zachováš takhle. První kniha vytvořila spoustu otázek, a já doufala že je v druhé knize zodpoví. Místo toho jich ale přinesla mnohem víc, bez toho aby ty předcházející zodpověděla. Pořád mě čtení bavilo, ale po dočtení zůstala místo uspokojení jen pachuť zklamání. Budu doufat, že se třeba dočkám dalšího dílu který přinese víc odpovědí než otázek.

Už to bude téměř rok od přečtení prvního dílu, a za tu dobu jsem z Mýtiny nezapomněla ani stéblo trávy. Svět, který se mi zvládl dostat do hlavy nejen svými jedinečnými rysy, ale také svým příběhem a postavami. Komplikovaný vztah s Michaelem zůstává. Stále z něj mám pocit, že si hraje na boha, je zbytečně tajemný a nezastaví ho ani smrt. Na můj vkus je dost sobecký, ačkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat. Není to zrovna hrdina v pravém slova smyslu, ale má rozhodně zajímavý a rozpolcený charakter. Baví mě, ale nemám ho ráda.   V jedničce se autor opravdu hodně zaměřil na popis světa, levelování a růst hlavních postav. Přiznávám, že jako čtenář (a lajk) jsem se často ztrácela v nejrůznějších herních pojmech. A ač si to během čtení sedlo, upřímně jsem uvítala, že se pokračování příběhu odvíjí trochu jiným směrem. Jasně, herní prvky zůstávají, ale samotný příběh teď dostává více prostoru, a mohl by si tak získat více nadšených čtenářů, a to nejen tohoto žánru. Děj je akčnější a zajímavější. Konečně se tak začínáme dostávat celé hře pod kůži (rozuměj: do systému čísel a algoritmů). Ale! Místy mi to bohužel přišlo překombinované, a ztrácela jsem se v ději. Popravdě ani po dočtení vlastně nevím kdo s kým pletichařil, kdy změnil strany nebo kdo je tu ten dobrý. Michaelovi myšlenky jsem občas zkrátka nestíhala, a nepomohlo mi ani vrátit se pár stran zpět. Po dočtení bych to formulovala jako chaos, který mě však láká abych mu přišla na kloub. Do světa už jsem natolik ponořená, že to s ním nevzdám. Posílám proto velké díky autorovi za (ne)uzavřený konec příběhu. Hodnocení: 3/5