Kim

Kim je trochu neprávem opomíjený hrdina, stojící ve stínu mnohem slavnějšího Mauglího i o něco méně slavného Stopky, a přitom má v sobě něco z obou. V první, výrazně lepší polovině knihy se seznamujeme s tímto sebevědomým bílým sirotkem, který dokonale ovládl život na indické ulici. Tam potkává naivního starého lámu, kterého se rozhodne doprovázet na jeho pouti a pomáhat mu. Zároveň se připlete do špionážních praktik britské správy a nahlédne tím do světa, který ho neodolatelně láká. Putování je popsáno neobyčejně čtivě, živým a barvitým jazykem a vytváří dojem zasvěceného pohledu na tehdejší indickou společnost. Společná cesta končí odhalením Kimovy totožnosti Angličany. Následuje rychle vylíčených několik let dospívání a příprav, a pak závěrečné putování s lámou, které je ale také zasaženo onou špionážní hrou. Bohužel tím, že je hlavní hrdina starší a měl by být dospělejší, se trochu vytrácí ono okouzlení ze začátku a čtenář si musí připustit určitou povrchnost postav i jejich osudů. Tolik odsuzovaná ideologická rovina románu je dnes jen historickou zajímavostí, sám Kim je spíše důkazem rovnostářství - ač je několik let vychováván v nejlepší "bílé" škole, vrací se s potěšením, kdykoliv může, ke vzhledu a chování orientálce. Jediná pasáž, kde je britská nadřazenost opravdu nepříjemně prezentována, je střetnutí se dvěma špiony, francouským a ruským, kteří jsou vyobrazeni jako neuvěřitelní hlupáci a neurvalci. Román má dojemný, ale znepokojivě otevřený konec - ačkoliv se lámovo putování završilo dosažením, Kima jeho příprava a osud zjevně zavede úplně jinam.

Kipling prostě nemá chybu a ať už si kdo myslí cokoliv o kolonialismu, bez dlouholeté nadvlády Angličanů by dnes Indie sotva byla tím, čím je - prudce se rozvíjející velmocí, jejíž demokracie možná není dokonalá, ale pořád je to demokracie.