Když se trhá nebe

Po autorčině trilogii Kyselé třešně jsem se na tuto její další knihu těšila, přesto musím ve finále přiznat, že mne bohužel nedokázala zaujmout tolik, jak jsem si přála. Tempo vyprávění je sice pomalé, i když tohle rozhodně nebyl důvod mého lehkého zklamání. Ani snad tedy přesně nedokážu říct, co konkrétně mi vadilo. Přitom příběh jako takový rozhodně zajímavý byl. Na jedné straně je zde vdova Emílie, která musí uživit nejen sebe, ale také svoji malou dcerku Išku. A na straně druhé židovský manželský pár Hugo a Judita Rosenbaumovi, kteří marně touží po dítěti. Po dlouhých letech marného čekání se proto rozhodnou, že jim dítě odnosí a porodí náhradní matka - samozřejmě za vysokou částku, kterou si však bohatá rodina může dovolit. Píše se ovšem rok 1937 a umělé oplodnění tenkrát rozhodně nebylo běžnou záležitostí. Snad každý si tedy určitě umí představit, jak muselo proběhnout. A že to bylo pro vybranou ženu, v tomto případě Emilku, nepříjemné a ponižující, už snad ani zmiňovat nemusím. Ze začátku plán probíhá poměrně hladce, ale nesmíme zapomenout, že doba je z důvodu blížícího se nebezpečí války nejistá a těžká. A tak nakonec všechno dopadne úplně jinak, než si všichni zúčastnění představovali... Kniha je navzdory mým výtkám napsaná čtivě, proto si poctivé čtyři hvězdičky zaslouží. A já si určitě někdy příště přečtu také další příběh z pera této české autorky.

Keď som túto knihu dočítala, ešte dlho som len tak sedela a pozerala do prázdna, pretože ma totálne prevalcovala. Hlavná myšlienka viny, svedomia a toho veľkého rodinného mlčania bola spracovaná tak silno, že som ju cítila v každej vete. Nebol to pre mňa len príbeh o jednom historickom masakri, ale hlavne o tom, ako nás hriechy predkov dokážu dusiť aj po desiatkach rokov. Atmosféra bola od prvej stránky neskutočne hustá a ponurá, skoro až fyzicky mrazivá, akoby sa nad celým dejom neustále vznášal tieň tej osudnej noci na kopci. Čo ma fakt dostalo, boli postavy. Neboli to žiadne ploché figúrky, ale živí ľudia s chybami a jazvami na duši, ku ktorým som si hneď vytvorila puto, hoci ich mlčanie alebo rozhodnutia ma niekedy poriadne boleli. Autorka má navyše úžasný opisný štýl, nepoužívala žiadnu zbytočnú vatu, písala surovo, priamo a pritom tak plasticky, že som tie scény mala pred očami ako nejaký starý čiernobiely film. Bol to pre mňa silný, smutný, ale dôležitý čitateľský zážitok, ktorý mi ešte dlho ostane v hlave.