Když nám bylo míň

Ivor a jeho nejlepší kamarádi Marco, Jonas a Arjan žijí uprostřed Osla v komunitě přistěhovalců. Moc se jim nepodařilo být jako přistěhovalci přijímáni norským systémem a společností, tak mají hlavně jeden druhého a taky prášky, drogy, alkohol a večírky. Postupně se do tohoto zrádného světa propadají víc a víc. I když je jim jen 16 let, nemají moc dobré vztahy se svými rodiči. Ivor vzpomíná na milovanou babičku, která mu ale umřela a byla pro něj takovým majákem v jeho rozbouřeném moři života. O ten ale přišel a tak mu zůstali jen kamarádi, kteří jsou na tom podobně jako on. Vzhledem k tomu, že jsem už trochu dříve narozená, tak se mi kniha nečetla moc lehce, vzhledem ke slovníku, který tu byl použitý. Autor psal knihu v 19 letech, takže některé výrazy mě úplně míjejí a navíc překlad do češtiny je skvělý a autentický, takže mi moc nepomohl. Ale vzadu v knize je přiložený slovníček, což to trochu vylepšilo. Kniha je psaná v krátkých kapitolách. Některé z nich mají jen pár řádků, paradoxně právě tyto mají často největší hloubku a jsou jak když vás někdo bodne. Ale díky krátkým kapitolám se kniha četla rychle. Kniha je vyprávěná z pohledu Ivora a podle mě hodně autenticky, surově a dostáváte se mu hodně do jeho hlavy a myšlenek. Je to prostě trochu komplikovaný kluk, který svoji samotu a smutek, který v něm je, kompenzuje drsností. Bohužel ale i drogami, do kterých nejen on ale i ho přátelé, padají víc a víc. Je až zarážející, jak k nim přistupuje v popisu s lehkostí, jak kdyby to byla největší zábava na světě. Ale pak přijde vždycky nějaká šupa, která vás postaví na zem a řeknete si, aha, ona to taková sranda zase není. V knize je taky dobře popsán problém imigrantů v Norsku, kdy se jejich děti, které už se v Norsku třeba narodili, necítí stejně jako Norové a jsou společností odsunováni a spojují se spíš dohromady spolu. Tahle problematika je tu hodně cítit. Co říct závěrem? Myslím, že kniha je hodně drsná, není určitě pro každého. Ale myslím, že je dobře si jí přečíst a hlavně se nad ní zamyslet. Trochu vám z ní bude určitě úzko, ale myslím, že je hodně pravdivá a realistická.

“když se večer přehoupne v noc a párty je done a facetime over a všichni si šli lehnout kromě mě, páč já neusnu a drogy vyprchávaj, vzpomenu si, že jsem úplně sám” “některý věci se neříkaj nikomu, jakože kolikrát stojíš na nástupišti a slyšíš hukot v tunelu, tak ustoupíš o krůček dozadu, napneš tělo a dech, a když jede vlak kolem a ty pořád stojíš nehnutě, přemejšlíš, jestli někdy sebereš odvahu se rozletět” Generační výpověď dětí migrantů z východního Osla. Právem sklidila kniha pozitivní ohlasy, protože velmi upřímně a bez příkras popisuje život dětí, které se potýkají s každodenním rasismem. Psáno jazykem generace Z, textu to sedí, chcete číst dál a dál. Drogy, násilí, alkohol, sex, nefunkční systém náhradní rodinné péče… ale taky vzpomínky na babičku, chlapecký pláč a snaha vrátit se do bezpečí matčina objetí. A taky sny, které se nikdy nevyplní.